The Goldsmith's Secret (El secreto del orfebre)

A nyní náš zpravodajský servis.

Příchod roku 2000 může způsobit

více škod v počítačových systémech

než ten nejobávanější z kybernetických virů.

Informační systémy úřadů, firem i institucí

mohou čelit takzvanému "Efektu 2000".

Už jsem zavřel.

To je na tu výstavu?

Myslel jsem, že máš vše sbaleno.

To je zakázka.

Chtěl jsem to dodělat, než odjedu.

Prosím.

Ano.

Jo, jo, jo, ale já tu nebudu.

Můžu říct strýci.

Ano. Ano, strýci Eloyovi.

Ano. Je taky zlatník.

Dobře, ale budu pryč dlouho.

Jedu do New Yorku.

Ano.

Dobře, děkuju.

Juane Pablo...

Překoná-li žák mistra, úspěch je mistrův.

Je neodbytná.

Té, když se zbavíš, lépe pro tebe.

Dnes se budu dívat na zápas u Pauly v baru.

-Půjdeš taky? -Ne, nemůžu, musím to dodělat.

To tak spěchá?

Promiň, já ti to neřekl. Nakonec odjíždím zítra.

Zítra? Do New Yorku?

Ne, do Oneiry. A odtamtud pak v neděli letím.

-Do Oneiry? -Jo

Proč?

Mám kupce na byt rodičů.

Měl jsem ti to říct, promiň, ale se vším tím shonem mi to vypadlo.

Nevím, proč jsem na tu výstavu kývnul.

Bude to skvělé.

A New York vždy stojí za návštěvu.

Celý život jsem chtěl cestovat. Venezuela, Argentina...

A nakonec jsem se z Barcelony nehnul.

Pojedeš do Vilasanty?

Od toho léta ses tam nevrátil, ne?

Pokud vím, nic jsem tam nenechal.

Ten je hezký.

Mohl by být součástí výstavy.

To by mohl.

Jen proto, že se opakuju, až to bolí.

Tohle svému galeristovi radši neříkej.

-Neřeknu. -Ještě se uvidíme, než pojedeš, ne?

No jasně.

Juanito, ty jsi vyrostl! Ani bych tě nepoznala!

Juane!

-Nazdar! -Pojď k nám.

-Jak se máte? -Dobře.

-Dobře. -Jo?

Rádi tě vidíme. Kde bydlíš?

V domě prarodičů.

Přijel jsem na stáž v El Heraldu .

Jakou stáž?

-Žurnalistickou, v novinách. -Ty bláho!

Vždycky byl drbna.

-Ale jdi! -Pojďte, dáme si partičku.

-Je tu Alberto? -Jo!

Už jdu!

Juan?

Teda, z tebe je chlap, kam rosteš?

Jose!

Měj se!

Víš, kdo to je?

Jednak můj pomocník na tohle léto a taky Juliův syn

Vidíš ne? A synovec Eloye. Je pořád v Barceloně, ne?

A tenhle tam studuje filozofii, představ si.

To je věc!

Ale filozof a abstinent k sobě moc nejde, ne? Nalej mu taky.

-Radši pivo. -Proč pivo?

-Jednu krabičku světlých. -Hned to bude.

Díky, Fabiáne.

A tohle je Penelope.

Teď už tu znáš všechny.

Tak se jmenuje?

-Tak se jmenuje? -Ne, jmenuje se Celia.

To ta písnička. Nemáš rád Serrata?

Nech toho, Alberto...

Co?

Dal by se o ní napsat román.

Prej ji jeden nechal u oltáře a asi jí přeskočilo,

oblíká se jak z nějakýho z filmu.

Nebuď zlej.

Je totiž krejčová a obléká se podle zahraniční módy.

Ty jsi v Barceloně určitě viděl i divnější věci, ne?

Kdo má život jak z románu, je tvůj prastrýc, co zmizel na Kubě.

-Jak se jmenoval? -Pablo.

Pablo Fernández, přesně.

Můj táta tvrdil, že to byl sovětský špión.

Měl bys o tom napsat knihu.

Babička má doma spoustu jeho papírů, včera jsem se na ně díval.

Takže chceš být spisovatel?

Sem často chodíval don Ángel, ať odpočívá v pokoji.

Vlastně chci být učitel.

Nebo novinář.

Tím líp, chlape, tím líp.

STALO SE V NEW YORKU

Ahoj.

-Co si dáš? -Kávu a kremroli.

Dobře. Hned to bude.

Můžu ti nějak pomoct, Celio?

Filozofe, po práci jdeme na zábavu k Carmen.

Jiménezi, to s tím UFO je trochu moc.

-Tak půjdeš? -Jo, jo, půjdu.

Paráda!

Vypadá jako tvůj bratránek.

Manolito!

Co ty tady?

Myslím, že znám tvého otce.

Jak se jmenuje?

Julio.

-Julio? -Julio Saavedra.

Říkají nám mlynáři.

Kolik ti je?

Devatenáct.

Devatenáct?

A tvůj dědeček? Jak se jmenuje?

Juan, jako já.

Ale já jsem celým jménem Juan Pablo.

A odkud byl?

-Odtud. -Odtud? Určitě?

Jo, odtud, ale já se narodil v Oneiře.

Jsi hodně podobný někomu, koho znám.

Ale hodně.

-Máš objednáno? -Ne.

A na co čekáš?

Dej sem dvě sklenky červenýho.

Tak Manolito má teď čtyři děti. Jednomu jsou dva, dalšímu pět

a těm dalším dvěma tři.

-Čtyři? -Jo, jednu holčičku. Chápeš to?

-Já bych si ho s dětma nepředstavila. -Ne.

Byl volná duše jako já, pamatuješ?

Roztrhla se.

Nech ji na židli.

Tady?

Říkal jsi, že se jmenuješ Juan Pablo, viď?

Můžu tě o něco poprosit?

Můžeš si trochu vyhrnout tričko?

Prosím.

Slepé střevo?

Jo.

Jak jsi věděla o té jizvě?

Těžko se to vysvětluje,

ale jako bych tě znala už dávno.

Takové déjà vu ?

Ne.

Něco jiného.

Ale znám tě.

Někdo mi jednou recitoval báseň.

"Jako dítě jsem tě poznala ve svých snech.

Proto když jsem tě spatřila, poznala jsem svůj osud."

Takže já jsem tvůj osud?

Jako mladí jsme se chodili do kina dívat na luxus.

Na byty, šaty, nábytek...

Věci, o kterých jsme si mohli nechat jen zdát.

Pátá Avenue,

Rockefellerovo Centrum, Empire State, Midtown...

Dnes už ve filmech tolik luxusu není.

Ani jejich životy nevypadají tak odlišně od mého.

Ale jména newyorských ulic

mi pořád znějí jako báseň.

Nikdy jsi nepřemýšlela, že bys žila v New Yorku?

Co je na tom k smíchu?

Myslím, že bys tam zapadla víc než tady.

Beru to jako kompliment.

Víš, co bych si přála?

Ušít ti košili. Nějakou elegantní.

-A co je na téhle špatného? -Nic.

Nemoc z povolání, neber si to tak.

Juan Pablo?

Co to je?

Moje celé jméno.

-Doteď jsi ho nepoužíval. -Ne.

Ne, ale přijde mi, že má víc... Nevím.

Mně se nemusíš z ničeho zpovídat, Juane Pablo.

Pokud to vyhovuje tobě, mně taky.

Zavři oči.

Co cítíš?

Víno?

Ne.

Voní po zemi, po které chodíš.

A po létu.

Ale nejen po tomhle.

Ale po všech létech, které kdy byly a které přijdou.

A po kvasinkách, které ho kvasí.

A po dřevu, v němž zraje.

Ale voní taky po citronu,

Po medu a pomeranči, trávě, fenyklu a tymiánu.

Víno je jedna z podob paměti.

-Vidíš ho? -Jo.

Dokud ho uvidíš, bude věčný.

Jako tohle.

Co bude pak?

Co bude kdy?

Za dva týdny, až odjedu, co pak?