A Man There Was (Terje Vigen)

Nitrátová kopie filmu „Muž, který tu byl“ byl nalezena v roce 2004.

Byla provedena digitální renovace z částí negativu.

Existující norské mezititulky jsou také původní.

Původní barva a odstín filmu byly reprodukovány.

PRVNÍ JEDNÁNÍ

Na nejvzdálenějším pustém ostrově žil velice prošedivělý muž.

Nikdy neublížil člověku ani zvířeti, na zemi ani na moři.

Když se blížila bouře, oči mu blýskaly.

Nechte mě tedy vyprávět o Terjovi od začátku do konce.

Na pevnině nikdy nenalezl klid.

Ne. Lepší je žít na mocném, vzdouvajícím se moři.

Na podzim, když husa letěla na jih, se jejich cesty zkřížily.

Cítil na svých námořnických ramenou tíhu.

Nechali za sebou svět světla a pluli vstříc černé zimě.

Zakotvili a ostatní námořníci odešli tančit a užít si.

Stál u dveří své chalupy a tesklivě na ně pohlédl.

Nahlédl dovnitř přes bílé upravené záclonky.

Tam seděla jeho žena, předla

a u nohou jí leželo dítě, boubelaté a růžolící.

Říká se, že v té chvíli Terje vystřízlivěl.

Zpíval malé Anně ve svém náručí nejradostnější písně,

ona ho tahala za hnědé vlasy.

Čas utíkal a brzy přišla válka - v roce 1809.

Až dodnes vypráví staré příběhy o těžkostech té doby.

Anglické lodě zavřely přístavy a ve vnitrozemí byla špatná úroda.

Chudí trpěli hladem a bohatí měli málo.

Svalnaté ruce nebyly nic proti nemoci a smrti.

Terje jeden nebo dva dny seděl.

Pak zapomněl na svůj smutek.

Vzpomněl si na dobrého a věrného přítele - na velké vzdouvající se moře.

Na svou cestu do Skagenu si vzal nejlehčí člun.

Plachtu a stěžeň nechal za sebou, nemyslel, že by k něčemu byli.

Když se vichr trochu zklidnil, Terje vesloval pro svou ženu a dítě

přes moře v otevřeném člunu.

Jutlandský útes je možná těžké překonat,

ale ještě hůře anglickou blokádu. Měli oči jako jestřábi.

POKRAČOVÁNÍ DÁLE.

DRUHÉ JEDNÁNÍ

Do Fladstrandu dorazil živý a zdravý a naložil náklad.

Získal záchranu, ale záleželo mu na manželce a dítěti.

Čtvrtý den za úsvitu spatřil nějakou pevninu.

Byl doma!

Ale pak mu slova zmrzla v ústech!

Útes se jmenuje „House“, na východ od Homborgsundu.

Voják stojící na přídi zvolal: „Stůj!“

V ruce měl veslo, kterým prorazil dno člunu!

„Dál ve vnitrozemí, za skalnatým pobřežím

sedí má žena u dveří chalupy a čeká na chleba pro naše dítě.“

Ponořil se a plaval, znovu se ponořil.

V půl metru vody se potopil vzácný náklad.

Vylovili ho z moře a vzali ho na palubu.

Chtěl si je koupit slzami, oni mu prodali jen výsměch.

Terje ztichl, byl konec. Zármutek teď přijal za vlastní.

Ve vězení seděl mnoho let, někteří říkají téměř pět.

Krk se mu sehnul, vlasy zešedivěly ze snění o domově.