When Marnie Was There (Omoide no Marnie / 思い出のマーニー)

Už běžím!

Máš babu!

Kolem nás existuje magický neviditelný kruh.

Máš ji!

Co děláš?

- Cože? - Ty jsi s ním doopravdy chodila?

Ten kruh má vnitřní a vnější stranu.

Musíte zachytit pohyb.

- To je těžký! - Ukaž.

Ještě ne. Nejdřív to dodělám!

Tihle lidé jsou uvnitř kruhu.

A já jsem venku.

Ale to je jedno.

Jak to vypadá?

Já... jsem to asi trochu zkazila.

Ukaž, podívám se.

Ale ale, copak je ti?

Co se děje?

Já...

Já se nenávidím!

Anno?

A už je to v pořádku. Jen žádný strach.

To jsem ráda, pane doktore. Děkuji vám mnohokrát!

Anno, tak co, už je ti lépe?

- Už je mi dobře. - Vypadalo to moc špatně, zlatíčko.

Měla jsi s sebou inhalátor?

- To zase muselo stát peněz, viď? - Co to říkáš?

- Ahoj, Mijoko! - Přinesla jsem Anninu aktovku.

Je tam i její zápisník.

- Děkuji. - Prosím.

To nestojí za řeč, máme to blízko.

Počkejte.

Anna se s vámi kamarádí? Nikdy mi o škole nic neřekne.

Tak normálně. Ale Anna je taková dospělá.

- Cože? Řekla jsi „dospělá“? - Holky, nechte toho!

My jsme jenom tak trochu praštěný.

Tak na shledanou!

Maminka se vždycky strachuje, je to tak?

Maminka?

Ve škole se asi vyhýbá ostatním dětem.

Astmatický záchvat může být často vyvolaný nějakým stresem.

A manžel je teď zase na služební cestě.

Možná je to i naše vina.

Je jí dvanáct. Není to snadné období.

Pozorujete na ní něco neobvyklého?

- Jako by byla duchem nepřítomná. - Duchem nepřítomná?

Omlouvám se.

Jako by nechtěla dát najevo žádné emoce.

A přitom bývala tak bezprostřední.

Ale v poslední době ji nepoznávám.

Možná je to kvůli tomu, že nejsme pokrevně spřízněné.

Asi by bylo dobré zvážit ten léčebný plán,

o kterém jsme hovořili.

ODJEZD SMĚR KUŠIRO

- Tak prosím, tady to je. - Děkuji vám.

Poslyš, Anno.

Pamatuješ si na strýčka a tetu Ojwa?

Bydlí v místě, kde je krásně čistý vzduch.

Když tam nějakou dobu budeš, určitě se tvůj stav zlepší.

Já s tebou jet nemůžu,

ale vím, že se ti dva o tebe dobře postarají.

Buď statečná a dobře jez, ať se vrátíš zdravá.

Mečí jak otravná koza.

Tady je!

Anno!

- Pamatuješ si na nás? - Ne, ale teta mi o vás vyprávěla.

Jsem Anna Sasaki. Děkuji, že u vás mohu bydlet.

Doufám, že nebudu na obtíž.

- Vítáme tě tu. - Jaká „teta“?

- Myslí Joriko. - Aha.

Pojď. Nastup si. Promiň, je to stará kraksna.

- Není tu moc místa, viď? - To vůbec nevadí.

Změnilo se to tu od doby, co jsem tu byl naposled.

Samé nové obchody.

Tam, kam teď jedeme, je ticho a klid.

Od doby, kdy postavili tu dálnici, tam nikdo ani nezabloudí.

Oni ty díry pořád nespravili? To snad není pravda!

- Ty prý máš astma. - Ano.

Tady, na čerstvým vzduchu, se to určitě hned spraví.

Pěkný místo, že jo? Tvojí tetě by se tady taky líbilo.

A copak je tamhle?

- Nahoře na útesu. - To je silo.

Dřív tam lidi uskladňovali obilí pro dobytek.

Ale už ho desítky let nikdo nepoužívá.

Teď tam choděj děti z vesnice na dobrodružný výpravy.

Prej tam doopravdy straší!

No tak, nech toho zase! Nevím, proč si libuje v takových řečech.

No, od sila se drž radši dál.

Podívej, tamhle už je vidět náš dům.

Odnes tam taky tohle, na.

Co to je? Proč přijímáš takové věci?

Vždyť to sami všechno ani nemůžeme sníst.

On prostě dělá vždycky všechno bez rozmyslu.

Naše děti už jsou dospělé, odstěhovaly se. Buď tu jako doma.

Díky.

- Ták, ještě uklidím tohle. - Děkuju mockrát.

MÁMA - TÁTA

Náš dům ti určitě připadá divný, viď?

Ne. Je to tu pěkné.

Nemusíš to tu chválit.

Tvůj pokoj je tady nahoře.

Bydlela tu dcera.

Bylo mi líto to tu vyklidit, tak jsem nechala všechno, jak bylo.

- Opravdu? - Teď dělá trenérku jógy v Tokiu.

Přemýšlela jsem, že bych to taky zkusila.

Jo, a skříň i police jsou volné, tak je klidně použij.

Ano.

„Prosím, napiš mi, jak se máš. Klidně piš cokoliv. Joriko.“

No ne. Dopisy v dnešní době? To jí určitě musíš napsat.

- Pojď sem! -Jo!

Už zase s něčím otravuje! Tak zatím ahoj!

Je to tu tak cizí.

Jé!

To je krása!

„Jsem v pořádku.

Je to tady pěkné.

Strýček a teta jsou moc milí.“

ADRESÁT: JORIKO SASAKI

- Tohle je výborné. - Promiň, ale teď mám plný ruce.

Prosím, mohla bych zajít na poštu?

Jasně. Zatím ahoj.

Aspoň ochutnej.

- Až pozdějc. - Schovám to jako zákusek.

- Jo a poblíž parkoviště je zkratka. - Dobře.

ZKRATKA

Tohle je ta zkratka. Aha.

Já se z těch kluků jednou vážně zblázním!

- Je těžké být předsedkyní třídy. - Musím hodit dopis do schránky.

Hm? Kdo je to? Ta holka?

Proč...

Proč je mi ten dům tak povědomý?

Vypadá to, že tu nikdo nebydlí.

Snad můžu jít dál.

Takový velký dům.

Opravdu, je to tu opuštěné.

Co budu dělat?

Promiňte.

Je to medvěd. Ne. Spíš lachtan.

To bylo dobrodružství, viď?

Příliv a odliv promění místo k nepoznání.

Může za to měsíc. Jeho síla!

Ale zkus si představit, že Tóiči veze holku na svojí loďce.

On je to ve skutečnosti dobrej chlap.

Jenom toho moc nenamluví.

Možná tě zase někdy sveze.

Poprosíš ho o projížďku?

- Ano. - Ale bylo by lepší,

kdyby ses k domu v mokřadech moc nepřibližovala.

A smím vědět proč?

- Straší tam. - Nech toho!

Přinesu nějaké víno.

- Vypadalo to, že tam nikdo nebydlí. - Teď ne.

Prý to kdysi býval letní dům pro nějaké cizince.

A potom několikrát změnil majitele.

Ale teď už je docela dlouho prázdný.

Aha. Opravdu?

Někdo tam je.

- Tamto už jsi dokončil? - Co?

- To, o co tě žádala paní Kadoja. - Aha.

Už to skoro mám. Hele, Anna! Jdeš ven?

Ano.

Už to měl mít dávno hotový!

Jdu kreslit.

- Jasně, tak se měj! - Díky.

A teď tohle.

Joriko si o ni pořád dělala takový starosti,

ale mně připadá, že je v pohodě.

Jen musí dál dělat, co jí baví, a dobře jíst.

To máš pravdu.

Pozor! Odpadky, které seberete, dávejte sem.

- Poslouchejte, prosím! - Začínáme!

- Pojďte tamhle! - Tak jo!

- Hele, to je Tóiči! - Čau, němej Tóiči!

Tóiči, co mluví jen jednou za deset let!

Haló! Říkala jsem, že tam půjdeme až později!

- Jenom jsme se sem šli podívat! - Tak ahoj!

Doufám, že něco řekneš, až se potkáme příště!

- Jdu ven. - Anno!

Musím taky něco zařídit. Počkej na mě.

Tak jo.

Je to lenoch. Tohle si teda měl odnést sám.

Jenže on prej: „Já jsem na tu ženskou alergickej!“

Ale paní Kadoja se s tebou stejně chtěla setkat.

Má dceru Nobuko, která je o rok starší než ty.

Co?

Nobuko má dneska ve škole doučování.

- Opravdu? To je škoda. - Tohle musí být Anna.

Je to tak, že?

- Ano. Dobrý den. - Vida.

Tak ty kreslíš? Ukaž mi něco.

- To ne, moc mi to nejde. - Aha.

Poslechni, zítra je svátek Tanabata.

Mohly byste jít s Nobuko společně!

Bezvadný nápad! Ještě mám někde jukatu po dceři.

Oblečeš si ji na slavnost. Chceš?

Ale... Dobře.

Vyřídím to Nobuko, ano? Pojďte dál.

- Kam jsem jí asi mohla dát? - Ale já, vlastně...

Aha, jdeš kreslit. Tak se měj!

Bude jí slušet!