Pom Poko (The Raccoon War / Heisei tanuki gassen ponpoko / 平成狸合戦ぽんぽこ)

Tanuki, tanuki, pojď si se mnou hrát!

Teď to nejde, zrovna jím!

A copak si dáváš?

Ředkvičky a slívy!

A pro mě tam taky máš?

Nebuď takhle chtivý!

My mývalovci jsme vždycky žili v blízkosti lidských obydlí.

Vůbec ne proto, abychom lidem kradli jídlo,

ale proto, že u rýžových i jiných polí

žijí žáby a kobylky, myši a krtci.

Roste tam ovoce jako kaki a moruše.

Takže je tam mnohem víc jídla než v lese.

Předešlé jaro ze starého statku najednou všichni odešli.

Nezdálo se, že by se někdo chtěl vrátit, a tak jsme se tam nastěhovali.

Strávili jsme tam báječný rok.

Bydlet v domě se zahradou na samotě bylo jako sen.

Jenže pak...

Mývalovci se o teritorium běžně nehádají, ale tohle bylo jiné.

Kdykoliv jsme se vydali za jídlem, narazili jsme na jiné mývalovce.

Probíhaly hádky a boje o doupata.

A nakonec...

Pom Poko, 31. rok, podzim.

Mývalovci z tamských kopců se na nově vymýcené hranici

mezi takským a suzuským lesem utkali v rozhodující bitvě.

Rudé armádě velel obávaný Gonta z takských lesů,

v čele Modré armády stál staršina suzuských lesů Seizaemon.

Málo se to ví,

ale když poblíž nejsou lidé,

chodí mývalovci po nohou, zrovna jako to vidíte tady.

Boj to byl těžký, ale krátký.

Do boje, tanuki z lesů u Taky! Do boje, tanuki z lesů u Suzu!

Ať vyhrají modří, nebo červení, všichni stejně prohrají!

Kdo prohraje, toho rozcupujeme!

Dnes prohraje Taka, Suzu zase zítra,

je to ale jedno, nemáme kam jít!

Kam se tanuki podějou?

Mývalovci nemají střechu nad hlavou!

Ať vyhrají modří, nebo červení, všichni nakonec budou ztracení.

Kdo prohraje, toho rozcupujeme!

Je to pro vyšší dobro,

mývalovců je příliš mnoho.

Čím méně jich bude, tím líp pro všechny!

Vy ostatní se ovládejte,

plození dětí odkládejte.

Kvůli dětem o všechno přijdete!

Váš domov se vytrácí a tak to prostě je!

Babi Oroku měla pravdu.

Zkáza, kterou mývalovci spatřili, je zcela ochromila.

Lesy ubývaly.

Kam až oko dohlédlo,

prostíralo se děsivé panorama holých kopců.

Tohle je šílenství!

Není čas na bojůvky!

V Japonsku v té době začínal zlatý věk hospodářského růstu.

Poptávka po bytech u Tokia raketově rostla

a divoké výstavbě padaly za oběť lesy i zemědělská půda.

Rostoucí město nahodile požíralo krajinu jako obrovský hmyz.

A v roce 1967 napadlo radní ještě něco lepšího:

vybudovat nové tokijské předměstí, Nové Město Tama.

Na plochu 3 000 hektarů se mělo přestěhovat přes 300 000 lidí.

Počítalo se s vykácením lesů, srovnáním kopců se zemí a zasypáním údolí,

s bořením statků a pleněním polí, s ničením starých hospodářství.

Tamské kopce se proměnily v obrovské staveniště,

na němž rostla modelová sídlištní noclehárna tokijských pracovníků.

Byl to největší urbanistický projekt v historii.

Lidi jsou ale něco, to se jim musí nechat.

Vždycky jsme je považovali za stejná zvířata, jako jsme my,

ale teď víme, že jsme se pletli.

Musejí být mocnější než bohové.

Jednou v noci se ve starém, opuštěném chrámu Manpuku

hluboko v lesích tajně sešly všechny klany mývalovců

ze všech tamských kopců.

Přítomní se jednohlasně dohodli,

že setkání povede ošó Curukame,

místní 105letý duchovní.

S ohledem na nynější těžkosti

se musíme vzdát svých nočních návyků

a být připraveni k akci v kteroukoliv denní i noční dobu.

Za mírného chaosu

se shromáždění dohodli, že je potřeba výstavbu zastavit.

A je rozhodnuto!

S tím se mývalovci vydali k domovu

a konkrétní postup nechali na klanových starších.

Stařešinové se nakonec rozhodli pro pětiletý plán,

v jehož rámci se mělo oživit zanedbané umění proměny

a zkoumat lidské pokolení.

Dále chtěli pozvat proslulé mistry proměn

z ostrovů Sado a Šikoku,

kde bylo toto umění nejpokročilejší. Měli vzdělávat mladé.

JAŠIMA – SABURÓ

Jenže s ohledem na těžkosti a nebezpečí,

které na dlouhé cestě za mistry hrozily,

nikdo dobrovolně jít nechtěl. Všichni dělali, že spí.

Nejspíš budeme muset počkat,

až si mladí to umění osvojí sami.

Souhlas!

Hamburgery z McDonald’s, které měly usnadnit diskusi,

přijali všichni s nadšením.

Hned poté rada starších dospěla k rozhodnutí.

OŽIVIT UMĚNÍ PROMĚNY ZKOUMAT ZVYKLOSTI LIDÍ

ZÁKAZ SKLÁDKY

Mít přehled o tom, jak se chovají lidé, bylo nanejvýš důležité,

a tak se tanuki rozhodli pořídit si televizi.

Umístili ji do svého hlavního sídla, do sálu chrámu Manpuku.

- Dobrý večer. - Dobrý večer.

Televize vzbudila obrovský zájem.

Sál chrámu brzy přestával návštěvníkům stačit.

Všichni chtěli sledováním televize trávit den po dni.

Umění proměny vyžaduje vrcholné duševní soustředění.

Jeho podstatou je okamžitá proměna všech buněk v těle.

Je to ten největší zázrak přírody.

Nižší úrovně proměny jsou schopni tvorové jako chameleoni.

Skutečné umění proměny však ovládají jen mývalovci, lišky a pár starých koček.

JIN JANG UMĚNÍ PROMĚNY

Gonto!

To, že jsi schopen takové proměny, byť jen na okamžik,

dokazuje, že už činíš první krůčky, ať si to uvědomuješ, nebo ne.

Když budete pilně studovat a osvojíte si základy,

všichni se můžete naučit proměňovat! Alespoň teoreticky.

Předvedu názornou ukázku.

Nedáte si na hlavu list?

Listy jsou pro zelenáče.

Už je to dlouho.

A raz, a dva!

Mladí mývalovci pod vedením babi Oroku

dělali v umění proměny velké pokroky.

Všichni hořeli touhou se zdokonalovat.

Bravo, Šókiči!

- Mám tě! - Omyl!

A mám tě!

Mě lidské chování i lidi sami zajímali už od dětství.

Mývalovci se zpravidla k lidem nepřibližovali,

ale v mém nebožtíkovi otci toto pravidlo vzbuzovalo o to větší zájem.

Pečlivé pozorování lidí je základní předpoklad úspěšné proměny,

takže si otec nejspíš myslel, že mu pomůže, když bude lidem blíž.

Samozřejmě že někteří z nás v učení trochu pokulhávali.

A spousta mývalovců na studium proměny nestačila vůbec.

Umění proměny vyžaduje přísnou tělesnou i duševní disciplínu,

což mnoho mývalovců přirozeně odrazovalo.

Na rozdíl od lišek jsou tanuki spíš líní tvorové.

Vy tam!

Ponkiči!

Ať jsou z nás mnichové!

Proměna!

Sám jsem tehdy myslel na proměnu dnem i nocí,

zato můj kamarád Ponkiči

chtěl prostě jen žít jako obyčejný mývalovec.

...a tak došel poutník k soutěsce

a uviděl onu borovici.

‪Jako by jí vyrostla další větev.‬

Bylo to divné.

„Minule tam přece nebyla,“ dumal poutník.

Vtom se větev přehoupla na druhou stranu.

To už poutník nahlas pronesl:

„Takhle to taky nebylo, ten strom měl větve po obou stranách.“

A rázem vyrašily větve z obou stran borovice.

Hned nato se ozvala rána.

Něco spadlo! Co to podle vás bylo?

Tanuki !

Přesně tak! A proč spadl? Gonto.

Protože byl poleno, já bych nikdy nespadl.

Skvělý přístup! Sasuke, co myslíš ty? Proč spadl?

Pustil se kmene, protože předváděl dvě větve.

Výborně. Jaké je tedy poselství příběhu, Šókiči?

Nevyplatí se brát doslova, co lidi říkají.

Správně. My mývalovci jsme od přírody moc velcí dobráci.

Necháme se snadno unést. Pořád se chceme zavděčit!

Přesně to děláme špatně. Chápete?

Ano, ošó !

Tak teď něco zkusíme. Tanuki, tanuki, pojď si se mnou hrát!

Teď to nejde, zrovna se učím!

Přesně toho jsem se bál, nechali jste se unést.

Zatímco mývalovci se snažili pochopit lidi a učili se proměňovat,

přehoupla se zima do jara.

Rozkvetly slívy a ve vzduchu se vznášela láska.

Většina mývalovců však dbala rady babi Oroku a držela se zkrátka.

Plození dětí odložili do doby, než budou mít zase bezpečný domov.

Dámy potlačovaly mateřské pudy a neochvějně odolávaly,

když si je jejich nápadníci nemotorně namlouvali.

Obrovský plán výstavby se mezitím dal do pohybu.

Mizely lesy a země se vyhlazovala,

násobně přibývalo stavenišť.

Mývalovci, ovládaní směsicí vzteku a smutku,

takovým místům říkali „holokopce“.

Milý pane pošťáku, něco vám upadlo!

Umění proměny se začaly věnovat i některé dámy,

jelikož neměly rodinu, o kterou by se musely starat.

Když se v ženu či dítě chtěl proměnit jejich protějšek,

výsledek občas nebyl příliš uspokojivý.

Díky zapojení dam tenhle problém zmizel.

A některé si zase chtěly vyzkoušet proměnu v opačné pohlaví.

Dnes bych rád požádal pánské osazenstvo, aby zůstalo chvíli po vyučování.

Ošó Curukame jednoho dne uspořádal speciální přednášku bez přítomnosti dam.

Povězte mi, na čem teď sedíte. Co byste řekli?

Já vám to povím. Na mých varlatech!

Zabírají plochu přesně osmi žíněnek. A teď vám to dokážu!

Konečně nadešel čas, aby žáci otestovali své umění v praxi.

Probíhalo to podobně jako v autoškole:

Každému byl přidělen zkušenější partner,

kdyby došlo k nečekaným potížím nebo jejich podobu někdo prohlédl.