Underworld: Rise of the Lycans

Od vzniku obou druhů uplynulo dvacet let.

Vypukla válka.

Viktor posílil své vojsko skupinou upírů,

kteří je měli chránit před prvními vlkodlaky.

To zvrhlé plemeno se už do lidské podoby znovu vrátit nemohlo.

Dokud se nenarodil...

Lucian.

Ačkoli v duši cítil, že by to dítě měl zabít,

neudělal to.

Roky běžely a dítě rostlo.

Vynikalo silou a soustředěním, které dříve jeho plemenu scházely.

Co myslíš, Soňo?

Měli bychom vytvořit další?

Stejné?

Podobné.

Lucian navždy zůstane prvním

z plemene Lycanů.

Viktor využil chlapcovy žízně.

Lucian proti své vůli šířil vlkodlačí nákazu.

Musel se živit lidmi,

Viktorovými otroky.

Stvořil novou nesmrtelnou rasu.

Lycany.

Napůl vlkodlaky, napůl lidi.

Tohle nové plemeno bylo možné zotročit.

Měli za denního světla pečovat o bezpečnost svých pánů.

Tak to Viktor zamýšlel...

V těch dávných časech.

Šlechta se zlobí, Milosti.

Williamova nákaza se dál šíří.

- Vlkodlaci jim pozabíjeli otroky. - Lidé se zlobí.

Zapiš, jak je mi to líto, Tanisi.

Přicházíme tak ale o stříbro.

To stačí! Copak jsem během své vlády

nezvětšil náš majetek desetkrát?

S vlky si poradíme jako vždy.

Palte!

Spusťte bránu.

To nemáš nic lepšího na práci,

než si hrát se zbraněmi, kováři?

Buď alespoň užitečný.

Trochu vděčnosti, Soňo. Zachránil ti život.

To nebylo třeba.

Nevadí ti

zabíjet vlastní plemeno, Luciane?

Vůbec ne. Jsou to bezduchá zvířata.

- Nemám s nimi nic společného. - Skutečně?

Sbohem, otče.

Jsi chloubou své rasy. Nepokaz si to.

Drž se při zemi.

- Ukliďte to. - Ano, pane.

Chyběla jsi na zasedání rady.

Jak víš, mám na práci i jiné věci.

Chápu. Doufám, že sis jízdu při měsíčku užila.

Byla jsem na hlídce.

Vzepřela ses mým příkazům.

Jako tvůj otec ti přikazuju,

abys vlky přenechala Smrtonoš úm.

Riskují snad oni víc než já?

Ty jsi moje dcera.

Nejsou členy rady jako ty.

Jednoho dne se jako prvorozená staneš jednou ze Starších.

Rada si tě zatím váží, Soňo...

Tvé hry

a neposlušnost ale nebudou přehlížet věčně.

Les není nebezpečnější než poradní komnata.

Zjistíš, že politika je nelítostná a vyžaduje obratnost.

A především: budeš věrná své rodině.

Mně.

Bez naší věrnosti

bychom se nelišili od zvířat za branami.

Nalož si to na záda.

Zvedni to.

Pohyb, špíno!

Lycane!

Žádné ulívání! Do práce!

To stačí.

Opovažuješ se na mě vztáhnout ruku?

- Řekl jsem, že to stačí. - Tak pravil Viktorův nohsled.

Jeho oblíbenec nebudeš navždy. Až se mu znelíbíš,

budu při tom.

Doufejme.

Na co to zíráte? Zpátky do práce!

Do práce!

Věc, kterou musíme projednat, není složitá.

Ohrožují nás útoky vlkodlaků.

Za poslední tři týdny jich bylo šest.

Pokud by za naše zdi pronikl jediný vlkodlak,

vyvolal by vzpouru.

Tvé obavy jsou zbytečné, Kolomane.

Nechrání nás nesmrtelné vojsko?

To ano. A výtečně.

Nechrání ale šlechtu.

A ta nás živí.

Musíme být schopni ochránit lidi.

To bychom museli být silnější.

Smrtonoši hlídají v noci,

za dne můžou hlídat naši denní strážci.

Pustit Lycany za naše zdi?

Zbláznil jste se?

Vzešli ze zvířat.

Divokosti je výcvikem nezbavíme.

To vaše obavy jsou zbytečné.

Můžeme vytvořit privilegovanou třídu Lycanů.

Dostanou větší příděly, lepší ubikace.

Dohlížet na ně může někdo, komu věříme.

Třeba váš chráněnec, Lucian,

který dnes zachránil život vaší dceři.

Měli bychom si poslechnout, co si o tom myslí ona sama.

Zřejmě ji potřebují někde jinde.

Najděte ji.

O vašem návrhu budu uvažovat.

Děkuji vám, Milosti.

Bylo by skvělé, kdybychom mohli zítra šlechtu ujistit,

že o jejich zájmy dbáme.

Pohyb!

Hněte sebou.

Má paní?

Je pravda, cos řekl otci?

Že ti je nevadí zabíjet.

Jsou to jen zvířata.

Nejsou schopni myslet ani cítit.

Proč bych k nim měl něco cítit?

Kdybych odešel, šla bys se mnou?

Odejít?

To neříkej.

Na to nemysli. Uštvali by tě

a označili jako ostatní. Ne, pokud bych se toho mohl zbavit.

Podívej.

Vyrobil jsem to sám.

Tohle mě osvobodí.

Slib mi, že to nepoužiješ, Luciane.

- Prosím. - Tohle je tvoje odpověď?

Nepůjdeš.

Chceš, abych tady kvůli tobě zůstal

- a žil jako zvíře? - Luciane.

Upírka a Lycan. Oba jsme Corvinovi potomci.

Mé plemeno je ale v otroctví.

Ten klíč použiju

a odejdu.

Bez tebe už ale žít nemůžu.

- Nesete mi zprávy o dceři? - Ke všemu se staví odmítavě.

Nechce mě vidět.

- Nikomu neotvírá. - Proč jsou mladí tak zaslepení?

Dává v sázku své členství v Radě. Proč?

To netuším.

Musíme se připravit, Milosti.

Přijíždí lidská šlechta.

Je ostrý. Žádný vlk se mu neubrání.

Připravte koně.

Ať jede někdo jiný.

- Proč? - Když jsem včera odešel...

Ať jede někdo jiný.

Pokud jste si toho nevšiml,

postarám se sama o sebe, kováři.

A navíc...

Můžete na mě dávat pozor z ochozu.

Váš otec nařídil, že nemáte opouštět hrad.

Chci naše hosty dovést k bráně.

- Otevřete bránu. - Tohle není prosba.

Váš otec vládne Klanu.

A stále mi to připomíná.

Dávej si pozor, kováři,

aby tvoje oči neprozradily vaše tajemství.

Stůj!

Zavři to.

Seřaďte se!

Ne.

Pošlete tam hned vojáky!

Lehni, máš moc krátké vodítko.

- Uhni. - Je jich hrozně moc.

Povraždí je.

Zastavte ho!

Dimitriji!

Luciane!

Nedělej to, Luciane!

Ne! Zadržte!

Udělal to, aby mě zachránil.

Kdo tady rozhoduje?

Pouta si nesmíš sundávat. Víš to?

Ano.

Dal jsem ti život a ty se mi vzpíráš.

Doba, kdy sis žil jako v bavlnce, je u konce, otroku.

Otče! Nech ho.

- Říkala jsem ti... - Zmlkni!

Vzepřela ses mi naposledy.

- Odveďte ji odsud. - Ano, pane.

Těla spalte.

Spalte je všechna.

Za sundání pout

třicet ran.

Tvá zrada mě zasáhla, Lycane.

Měl jsem tě rád jako syna.

Dal jsem ti život.

Dal jste mi okovy.

Po všech těch letech bys už mohl vědět,

že jedno bez druhého mít nemůžeš.

Dejte se do toho.

Říkal jsem ti, že budu při tom.

- Co? - Zastavte to.