My Neighbors the Yamadas (Hôhokekyo tonari no Yamada-kun)

Tohle je slunce. Tohle je měsíc.

Na téhle hoře z trávy je Země.

A tohle je naše babička.

Ach, to je ale nádhera.

Dobrý den, paní Jamadová.

Pane jo, ještě nikdy jsem neviděla takhle velkou a krásnou.

Pečuju o ni s láskou.

Co je to za druh?

Tohle je chryzantéma z Mino, tahle je širokolistá...

Ne, myslím tu housenku.

To netuším!

Ať je z tebe motýl, co si nezadá s žádnou s těchhle květin.

Maminko!

Taková je naše babička.

A tohle je moje maminka a já, Nonoko.

Nevím si rady. Co mám dnes uvařit?

Mám to! Rozhodnuto! Žena musí mít odvahu.

Co budeš vařit?

Předevčírem jsem vařila guláš.

Dneska ho pro změnu uvařím zas!

Co...?

A tohle je táta s mým starším bratříčkem.

A k čemu je všechno to učení dobrý, tati?

Takže, Noboru.

Nejde o to, jestli je k něčemu dobrý, nebo ne.

Učení, který vypadá, že je k ničemu,

nakonec přece jen může být k něčemu dobrý.

I když učení, který je k něčemu dobrý, občas není k ničemu.

A to, který je k ničemu, je občas k něčemu dobrý.

A když je k něčemu dobrý, pak nejde o to, zda je k něčemu dobrý, či ne.

Co to tady plácáš za nesmysly?

Takže je vlastně potřeba.

Takhle to je.

Kdyby byl táta chytrej a fešák

a máma byla kočka se super postavou a uměla by vařit,

a kdybych se narodil v bohatý rodině,

měl bych vlastně úplně jiný osud.

Být takový alespoň jeden z nich...

Co to plácáš za hlouposti?

Kdybychom se nevzali, tak byste se ty ani Nonoko nenarodili.

Stačí, aby jeden z nás nebyl, a ty bys neexistoval.

Tak to není.

Kdybych měl úplně jiný rodiče,

narodil bych se v mnohem lepší rodině.

Neučili jste se o tyčinkách a pestících?

- Bez semínka se plod neurodí. - Přesně tak.

Rodiče si vybírat nemůžeš.

Co? S tím teda nesouhlasím.

Přijde mi to nějaký divný.

Já jsem přece já, táta je táta a maminka je maminka, nebo ne?

Co tím myslíš?

Co jsem zač?

Odkud vlastně jsem?

Kde to jsem?

Kdo jsem? Co jsem zač?

Aha. Už to chápu.

Takže tatínek s maminkou se nejprve museli vzít.

Jak vidíte, Takaši a Macuko právě vyráží na cestu novým životem.

Všichni jim srdečně zatleskejme.

Macuko, Takaši, blahopřeji vám.

Ze srdce gratuluji

taktéž i rodičům a všem příbuzným.

Otevírá se před vámi skvělá budoucnost.

Vypluli jste na širé moře života,

do plachet vám duje příznivý vítr.

Přesně jak se říká, v životě jsi někdy nahoře, někdy dole.

Občas vámi vlny zmítají tak,

že se ocitnete až na samém dně.

Ale nemusíte se bát.

Pro člověka je někdy nesmírně těžké to přestát a překonat,

ale i ti nejhorší manželé to nakonec zvládnou,

když budou držet při sobě.

Proto se držte mé rady

a co nejdřív si opatřete dítě.

Při překonávání i těch nejhorších bouří

pro vás budou největší oporou právě děti.

Dnes si lidé myslí, že vychovávat děti je otravné a náročné.

Ale pečujeme o ně přece od nepaměti.

Děti dokážou dokonce vyrůst i bez rodičů.

Podpořme je, plazí-li se.

Choďme s nimi, když stojí.

Stačí, když je budeme s láskou chovat a ono to nějak dopadne.

Takto doceníte i svoje rodiče.

Možná jste si dřív mysleli, že vaši rodiče jsou otravní.

Ale pohlídají vám děti a občas jim koupí i nějakou tu hračku.

„Teprve s dítětem poznáš cenu svých rodičů,“ říká se.

Ale dnešní lidé toto přísloví zneužívají ve svůj prospěch.

I když, tak to asi má být.

Když s nimi budete dobře vycházet, získáte od nich pozemek nebo i dům.

Proto, Macuko a Takaši,

si odteď musíte svých rodičů vážit.

Jenom připomínám, že pozemek je napsaný na mě.

Poslyš, maminko, tenhle dům jsem postavil já.

Bez pozemku bys žádnej dům nepostavil.

Proto jsme ti neustále vděční.

Ale oceň, prosím, taky moji snahu.

Tvůj pokoj je na nejproslulejším místě v domě.

Ano, děkuji.

Ale to je přece samozřejmé. Dům stojí na mým pozemku.

A přestaň říkat, že jsi tenhle dům postavil úplně sám.

Nerad se opakuju, ale opakuju, že tenhle dům jsem postavil.

Přestaňte už, prosím. Oba dva. Že se nestydíte!

Přesně tak! Vůbec nechápu, proč se tak hádáte.

Ano, Noboru má pravdu.

Jednou ten dům bude stejně můj.

Mimochodem, víte, čeho byste se měli

během dlouhé plavby životem bát nejvíce?

Divokých bouří, nebo prudkých proudů?

Ne, spíš klidné vodní hladiny, bez vlnek,

když je jako povrch zrcadla.

Byť bude moře bouřit,

pokud budete jako manželé a rodina držet při sobě,

nějak to zvládnete.

V případě klidných vod je tomu jinak.

Vichr ustane,

vy si oddechnete a přestanete se k sobě strachy tisknout.

Jenomže pozor, Macuko a Takaši.

Pokud si v době klidu budete sobecky všímat jen sami sebe,

můžete jednou ztratit jeden druhého.

Nikdo si nikdy nevšimne, že se zezadu blíží strašliví žraloci.

A jak pak chcete řídit svou loď?

Vítr nefouká. A nevíte, kam loď směřuje.

I když se pokusíte společně veslovat,

doprava, doleva, doprava, doleva,

nikdy se na společném směru neshodnete.

Nakonec se dokonce začnete divit, proč musíte plout na společné lodi.

Vaší rodině bude hrozit, že se rozpadne.

- Tamhle zatoč doprava! - Jo?

- Tamhle doleva! - Dobře.

Doprava, doprava! Doleva!

- Tak kudy? - Jak to?

- Že by doprava? - Tak kudy mám jet?

KONEC HRY

Chyběl už jen malý kousek.

Teď my!

NEBEZPEČÍ ROZPADU RODINY

- Takhle je to hrozná oklika. - Na semaforech jsi měl odbočit.

- Musíme jet rovně! - Co to povídáš? Je to tamhle.

Tati, vážně je to tudy.

Ticho! Všichni mlčte!

Jedinej, kdo je zticha, je Nonoko.

Průšvih. Nejede s námi.

Kde je?

Proč nejede s námi?

Každopádně okamžitě zastav.

Ale kde jsme ji jenom mohli ztratit?

Noboru, nebyla náhodou Nonoko s tebou?

Když jsme s tátou čekali, než se vrátíte, ale...

Možná ji nebavilo čekat a někam se zatoulala.

Ne, pořád seděla na lavičce.

Děkujeme vám, že jste navštívili náš obchodní dům.

Omlouvám se za zpoždění.

Kde vězíš? Jak dlouho tu máme čekat?

Promiň, vůbec jsem to neměla v úmyslu.

Taky jsem si mohl jít něco koupit.

Teď už na moje sportovní potřeby nebude čas.

No jasně.

Určitě bude ještě tam.

Zapomněli jsme na ni, protožes mě celou dobu peskoval, že mi to trvá.

Na mě to nesváděj! Nemělas nás nechat tak dlouho čekat.

To je hrůza. V rozčílení jste všichni na Nonoko zapomněli.

Chudinka maličká.

Ale co to povídáš, mami? Jako bys tam nebyla s námi.

Přišly jsme pozdě, protože jsme pro tebe vybíraly kalhotky.

Bude zavřeno. Takhle se tam nedostaneme.

To od tebe nebylo hezké. Nemysli jenom na sebe.

Co kdyby se Nonoko něco stalo?

Co by se jí mohlo stát?

Mohl by ji někdo unést.

Je tak roztomilá. Je celá po mně.

Přestaňte si dělat legraci!

Jémine. Kéž by v takový situaci zafungovalo tamto?

- Co „tamto“? - To, co říkají všichni rodiče.

Je to věta: „Nikdy se nebav s cizími lidmi.“

Cože, takovýhle hlouposti učíte malý děti?

Jako byste říkali, že všichni cizí lidé jsou zloději.

Nonoko bude v pohodě. Ty její zuby...

Zákusek!

Já chci taky.

Ale jen kousek.

Fajn!

- Kousne každýho. - Troubo!

Nemohli byste nás pustit? Naši dceru možná unesli!

Nemůžeme ani zatelefonovat.

Teď už ne. Měli jsme tam zavolat předtím.

- Říkal jsem, kupte mobil. - Ty buď laskavě zticha!

Nonoko!

Ty ses ztratil?

Hm. Tak na někoho čekáš.

Na koho čekáš?

Bolí tě pusa?

Tak proč teda nic neříkáš?

Nesmím se s nikým bavit.

S nikým cizím. Chápeš?

Jasně.

To znám. „Nikdy se nebav s cizími lidmi.“

Tak ti to řekli?

Tak to jsi pašák.

Už nejsme cizí. Teď už se mnou mluvit můžeš.

Stala se mi šílená věc.