Silence

MAGICBOX uvádí

Chvála Tobě, Pane Ježíši Kriste.

1633.

Pax Christi. Chvála Bohu.

I když nám se v této zemi dostává málo pokoje.

Neznal jsem Japonsko v době, kdy bylo zemí světla.

Ale netušil jsem, že bude tak temné jako teď.

Veškeré naše pokroky skončily novým pronásledováním,

novým útiskem,

novým utrpením.

Používali děravé naběračky,

aby voda vytékala pomalu

a bolest se tak prodloužila.

Každé šplíchnutí vody

bylo jako řeřavý uhlík.

Guvernér Nagasaki odvedl čtyři mnichy a jednoho z Tovaryšstva do Unzenu.

Jsou tam horké prameny.

Japonci jim říkají "pekla".

Částečně asi žertem.

A musím říct, že částečně po pravdě.

Úředníci chtěli, aby se naši otcové zřekli Boha a evangelia Jeho lásky.

Ti ale nejen že odmítli odpadnout od víry,

oni i žádali, aby byli mučeni

a mohli tak prokázat sílu své víry a přítomnost Boží v sobě.

Někteří na té hoře vydrželi třiatřicet dní.

Příběh jejich odvahy

dodává naději nám, kněžím, kteří zde v utajení zůstáváme.

"Neopustíme své skryté křesťany, kteří žijí ve strachu.

Jen v Jeho lásce posílíme."

Ztratili jsme Ferreiru.

To byl jeho poslední dopis.

Proč "ztratili"?

Ten dopis k nám dorazil, když jste cestovali z Portugalska.

Trvalo léta, než se k nám dostal. Byl ukrytý, propašovaný, vykoupený

a nakonec mi ho předal holandský obchodník,

který přinesl i jiné zprávy.

Že je naživu?

Že odpadl od víry.

Že veřejně zavrhl Boha a vzdal se víry

a žije nyní jako Japonec.

To není možné.

Otec Ferreira riskoval život, aby po Japonsku šířil naši víru.

Dnes jsme tady kvůli němu.

Ano, byl... Je tím nejsilnějším z nás.

Toto napsal během nejrozsáhlejšího pronásledování ze všech.

Nyní se to ještě zhoršilo.

Kvůli tomu, co jsme jim přinesli, umřely tisíce.

Další tisíce se vzdaly své víry.

Říkal jste, že s tou zprávou přišel ten obchodník. Ale neprokázala se, že ne?

Může to být pomluva, která má naši víru ještě víc zostudit.

Uvážím-li rozsah pronásledování v té zemi...

Bude tam mnoho lidí, co nás potřebují.

A to, že se sám nijak neozval, a zprávy od toho Holanďana...

-Pouhé fámy, otče. -Musím dojít k závěru, že je to pravda.

Je-li to pravda, otče,

co by to znamenalo

pro jezuity?

Pro celou katolickou Evropu?

Náš úkol je teď naléhavější, než kdy jindy. Musíme otce Ferreiru vypátrat.

To nemohu dovolit.

Copak se svého úkolu můžeme zříct?

Vaším úkolem, otče Garupe, bylo získat zprávy o Ferreirovi. Ty jste získali.

Promiňte, otče, ale ten dopis líčí ty nejhroznější události,

ale o samotném Ferreirovi neříká nic. Co se s ním stalo, se stále neví.

Známe jen tuhle jednu pomluvu.

Dovolíte-li, otče Valignano,

já mám za to, že náš úkol trvá dál.

Víte, kolik křesťanů úřady v Šimabaře popravily?

Tisíce. Desetitisíce. Většinu z nich sťali.

-Ne, to je pro vás příliš nebezpečné. -Copak můžeme opomenout toho,

kdo nás vychovával ve víře? Utvářel pro nás svět.

Je-li ta pomluva pravdivá, je otec Ferreira zatracen.

Nemáme na výběr, musíme zachránit jeho duši.

-Tak to cítíte v srdci? Oba? -Ano. Cítíme.

Jako svůj prvotní zápal.

Pak musím věřit, že to tam vložil Bůh.

Povolává vás k velké zkoušce.

Jakmile na té zemi spočinete nohou, vstoupíte do velkého nebezpečí.

Budete poslední dva kněží, kteří tam půjdou.

Dvoučlenná armáda.

25. května 1640. Pax Christi. Chvála Bohu.

Otče Valignano, když píšu tyto řádky, nemám jistotu,

že se k vám, až je dopíšu, vůbec dostanou.

Chci ale, abyste dále měl důvěru v náš úkol

a utvrdil se v důvěře v nás.

Opatrně.

Dnešek přinesl skvělou zprávu.

Váš pan Čchun nám našel čínskou loď, která nás tajně dopraví do Japonska.

A tvrdí, že našel jediného Japonce v Macau,

který nám v té zemi bude cenným průvodcem.

Pojďte. Tudy.

Konečně se setkáme se svým prvním Japoncem.

Není nic moc, uvidíte.

Ale je tu po téměř dvou měsících jediný.

Prober se.

No tak. Vstávej!

Potuloval se po moři.

Přivezli ho Portugalci.

Uvízl tu. Chce domů.

Jste skutečně Japonec?

Odpověz jim, hlupáku! Jsou to padres!

Kičidžiró!

Odvezou tě domů.

Kde jsi doma?

V Nagasaki.

Co děláš?

-Bude dělat, co mu řeknete. -Rybář.

Umíš náš jazyk?

-Trochu. -Ano. Trochu.

Naučil ses ho od jezuitských kněží. Určitě.

-Takže jsi křesťan. -Ne!

Ne křesťan!

Dobrý průvodce pro vás. Je taky křesťan.

Nejsem kirišitan!

Kirišitan umřou.

Umřou v Nagasaki.

Poslouchej mě.

Máme peníze.

Když nám pomůžeš, můžeme tě vzít domů.

Chtěl bys domů, do Japonska?

Chci...

Chci domů!

Ne pro peníze!

Japonsko je země mé rodiny.

Snažně prosím. Nenechávejte mě tu, otče.

Prosím!

Vemte mě domů.

Bude dobrý průvodce.

Slibte mi, že mě vezmete domů.

Slibte to.

Ten náš průvodce,

to nemůže být křesťan.

Říká, že není, ale dá se věřit tomu, co říká?

Ani se mi nechce věřit, že je Japonec.

"A řekl jim: Jděte do celého světa

a kažte evangelium všemu stvoření.

I takovému, jako je tohle."

Tak to Pán přikázal.

A když se připravuji konat Jeho dílo, vidím před sebou Jeho tvář.

Hledí na mne tak, jak asi hleděl na Petra, když mu přikázal:

"Pas mé beránky."

"Pas mé beránky, pas mé ovce."

Uchvacuje mě to.

Cítím k tomu tak velkou lásku.

S Garupem jsme si do Japonska nebrali vůbec žádná zavazadla, jen svá srdce.

A během klidu a bouří po cestě jsem přemítal o těch dvaceti letech,

jež uplynula od doby, kdy ten útlak propukl.

Černá japonská půda je plna nářků tolika křesťanů.

Rudá krev kněží tekla proudem.

Zdi kostelů se řítily k zemi.

Japonsko!

Svěřili jsme mu své životy.

Ježíš věřil i horším.

Rychle!

Pojď!

-Kiri... Kiri. -Kičidžiró, kam jdeš?

Kičidžiró!

Ten nás vyzradí.

Kičidžiró!

"Co chceš učinit, učiň hned."

Padre?

Pospěšte. Nemáme čas. Není čas. Tak...

Pojďte. Pojďte...

-Co je to tady? -Vesnice Tomogi.

-Japonsko? -Rychle. Aby vás neviděli gentios.

-Tak pojďte. -Gentios?

Pojďte. Rychle, rychle...

Pojďte.

Je mi líto, padre.

Moc nebezpečné.

Probíhá víc poprav než kdy jindy.

Jestli se dozví, že jsme kirišitan, budeme zabiti.

Pán vás slyší.

Ano. Poslal nám vás.

Prosím. Dále. Dále.

Děkuji.

Máme trochu jídla, kdybyste chtěli.

Tady budete v bezpečí, až do rána.

Posaďte se, prosím.

Promiňte.

Jak takhle žijete?

Myslím, jak žijete jako křesťané,

když je to nebezpečí tak velké?

Rozumíte?

Modlíme se potají.

Ale máme svého džiisamu.

-Džiisamu. -Ano. Džiisamu.

Kdo je ten džiisama?

Vy je vedete? Vedete vesnici?

K modlitbě? Ke zbožnosti?

Jedinou svátostí, kterou může poskytovat, je křest.

Pobožnosti konáme s džiisamou.

Ukrýváme kirišitanské obrazy,

ale Bůh nás i tak vidí, že?

-Ano. -I když nemáme kněze, až teď.

Jezte, prosím.

Jezte, prosím.

Děkuji.

Každý kirišitan tady patří k naší tajné církvi.

Tato víra,