Florence Foster Jenkins

Podle skutečných událostí New York 1944

BIOSCOP a MAGIC BOX SLOVAKIA uvádějí

Už je to tak a měl bych si to přiznat: jsem zbabělec a slaboch,

nemám ani dost žluči, aby mi zhořk útisk,

neboť jinak bych předhodil už dávno supům vnitřnosti toho oplzlého vraha!

Zákeřný, krvavý

a chlípný lotře!

Neujdeš pomstě!

Děkuji.

Děkuji mnohokrát.

To byl Hamletův monolog.

V té hře jsem měl to štěstí hrát při různých příležitostech.

I když zatím ne hlavní roli.

Náš další obraz

uvádí na scénu ženu, která se oddala hudebnímu životu města.

Je mecenáškou Euterpina klubu,

Brooklynského ženského orchestru a také našeho Verdiho klubu.

Vraťme se v čase

do roku 1850

do Alabamy.

Největšímu americkému autoru populárních písní Stephenu Fosterovi

došly nápady.

Zoufá si.

Ale počkat!

Co je to?

Teď.

Verdiho klub

To je anděl inspirace seslaný shůry.

Konečně může Stephen Foster napsat tu svou píseň.

Přicházím až z Alabamy se svým banjem sám a sám

a teď jdu do Louisiany navštívit svou milou tam.

Ó, Susanno, Susanno mám tě rád!

Držte ji!

Přicházím z tý velký dálky k vám, na banjo budu hrát.

Bravo!

Anděl inspirace, v hlavní roli paní Florence Foster Jenkinsová!

Jde to velice dobře.

Nemyslím, že bych prodchla tu chvíli inspirace tak, jak zaslouží,

-ale byl to jakýs takýs pokus. -Víc než to. Bylo to dobré.

-Mé amulety, prosím. -Amulety.

Odvrátil jsi hrozící katastrofu ohledně bramborového salátu?

Šéfkuchařův tým v tuto chvíli shání po celém Manhattanu pažitku.

-Pažitku! Co to bude příště? -Já vím, ale prý je válka.

Valkýry na scénu. Začala předehra.

Co sendviče?

Šunka a rajčata. Okurka a kuře s dijonskou hořčicí. Jsou moc dobré.

-Výtečné. Jak vypadám? -Úžasně.

Pospěš si. Jsi moc nezvedená Valkýra.

Dostáváme se ke zlatému hřebu našeho večera.

Upozorňuji vás, že to, co zažijete, vás bude šokovat i děsit.

Zuří bitva. Vzduchem sviští roje šípů.

Štíty řinčí a meče konají své strašné dílo.

Ale z oblaků na nebi

se snáší ten nejstrašnější přízrak.

Dámy a pánové, Verdiho klub uvádí...

...Jízdu Valkýr!

Můj Bože!

Bravo!

S potěšením vám předávám tento malý důkaz naší úcty.

Děkuji. Mám to otevřít?

Jsou překrásné.

Děkuji. Všem vám tolik děkuji.

Víte...

Když jsem před lety zakládala Verdiho klub,

vůbec by mě nenapadlo, že tady dnes večer po pětadvaceti letech budu.

S milovaným manželem po boku.

Hudba...

Hudba byla a je můj život.

Hudba je důležitá.

Bravo!

A v této temné chvíli našich dějin,

kdy naši chlapci bojují za samu civilizaci, je důležitější tím víc.

A já vás prosím, podporujte i nadále hudební život v tomto městě.

-Dobrý večer, paní Florence. -Dobrý večer, Kitty.

-Vydařilo se to? -Velice, děkuji.

A teď, Králíčku, musíš spinkat.

Nechci, aby ten den skončil.

Já vím.

Zavři oči.

Jen když mi budeš přednášet.

Tak dobře.

Ne, neznám nic, co překážet by mělo

svazku dvou duší.

Láska láskou není,

když zradou trestá zrádné křehké tělo

a změnu tím, že sama se hned mění.

Ne!

Děkuju vám, Kitty.

Dobrou noc, pane Bayfielde.

Taxi, buď tak hodný, Jimmy.

-Děkuji mnohokrát. -Dobrou noc, pane.

Vítám tě doma, miláčku. Jsem trochu líznutá.

Ty se máš.

-Jaká byla Florence? -Velkolepá.

A ty?

-Můj výkon byl obstojný. -Škoda, že jsem tam nemohla být.

Jaká byla ta Augustova hra?

Příšerná.

Dopij to, hned ráno učím.

Přijde oční lékař, kterému páchne z pusy, je na obě ruce levý a neví co s nimi.

Miluju tě, St. Claire.

A to není všechno.

Dobré ráno, Králíčku.

Četl jsi kritiky, Běloušku?

Podle Carltona Smithe z Hudebního kurýra to byla událost sezóny.

To byla. A teď...

Ne. Polož to na stůl. Vstanu.

Králíčku, včera jsi...

Na stůl, prosím.

Musíme naplánovat ten Verdiho oběd.

Ne! Manželku Jamese O’Flahertyho nemůžeš posadit vedle baronky.

Srká polévku.

Podávejme tedy uzeného pstruha a paní O’Flahertyová srkat nebude.

Jak víš, Verdiho oběd vždy začíná polévkou.

To by bylo pozdvižení!

V tom případě ji dáme v zasedacím pořádku mezi pana a paní Leviovy.

Ne, paní O’Flahertyová nemá ráda Židy.

Dáme ji mezi knížete Galitzera a manželku Oscara Garmundera.

-Ne. -Ano. Oba jsou hluší jak polena.

-Ne! -Ano!

Je tady maestro Toscanini.

Charlie, dáš si kávu?

Uveď ho dál, Kitty.

Arturo.

Jak nádherné překvapení!

-Nevadí, že přicházím neohlášen? -Ó ne.

Můj dům je vám vždy otevřen.

Mám malý dárek.

Mou nahrávku Zvonkové árie s Lily Ponsovou.

Arturo, to je od vás velmi pozorné. Děkuji vám.

Tolik se na ten koncert těšíme.

-Jdou přípravy dobře? -Moc dobře. I když...

Jsou tady jisté potíže finančního rázu.

Paní Florence, když nám nepomůžete, žádný koncert nebude.

Kolik chtěl?

Tisíc dolarů. Ale dal mi desku.

Od Carusových dob jsem tak dobrý hlas neslyšela.

Je to výjimečné stvoření, viď?

Jaký je to asi pocit?

Držet v hrsti skoro tři tisíce lidí.

Sdílet tak hlubokou pospolitost.

Viděl jsi Carla Edwardse z Metropolitní?

-Ne. -Seděl napravo od nás.

Podle mě zase dává hodiny.

Myslíš, Králíčku?

Ráda bych si u něj pár hodin vzala.

Tak to mu hned ráno zavolám.

-Budu potřebovat klavíristu. -Ano.

Někoho mladého.

Někoho zaníceného.

-Pane na nebi! -Není dost zanícený?

Rve mi to uši. Řekni mu, ať přestane!

Děkuji. Mnohokrát děkuji, pane Zeiglere.

Děkuji, pane Zeiglere. Děkuji!

Výborně. Ozveme se vám.

Ještě jednou vám děkuji.

Pánové, jak vám bylo řečeno, do těch křesel a na ty židle se nesmí sedat.

Cosmé McMoon?

To jsem já.

Pojďte.

Omlouvám se.

Co mám zahrát?

Já snesu vše. Jen to nesmí být hlasité.

To je milé.

Co to hraje?

Nějakou sračku od Saint-Saënse.

Když mi bylo šestnáct, otec mi řekl,

že jestli se nevzdám zpěvu a nevdám za hloupého bankéře, vydědí mě.

To je pravda.

Pardon. Pokračujte, pane McMoone.

On ovšem hudebníkům nerozuměl.

My si raději odepřeme chleba než Mozarta.

-Viďte? -My si ani vybírat nemůžeme.

Ovšemže mě nevydědil, ale...

Obstarala jsem si malý byt ve Philadelphii a dávala jsem dětem hodiny klavíru.

A hráli jsme Labuť.

Ta byla moje nejmilejší.

To je příběh!

Viďte?

Pak si to rozmyslel a já se zas dostala do závěti.

Ano.

Myslím, že jste naprosto ideální.

Zmínil jsem se, že také komponuji?

-A taky komponuje. -O tom nepochybuji.

Víš, že si máš poslechnout ještě další uchazeče, Králíčku.

-Znáte někoho z nich? -Ano. Všichni mají...

...těžkou ruku.

Ten parchant.

Paní Florence lituje, více uchazečů už si dnes poslechnout nemůže.

-Chodil jsem na Julliarda. -Lituji. -Proč? -Nejste to, co hledá.

Musím vás varovat.

Tvrdě pracuji a denně hodinu cvičím.

Někdy dvě.

A otec mi nezanechal tolik peněz, jak si všichni myslí.

Nemohu vám platit víc než sto padesát.

Měsíčně?

Týdně.

Úplný nuzák nejsem.

Pár rad ohledně toho, jak to paní Florence dělá.

Jak uvidíte, všude s sebou nosí koženou aktovku.