ആദ്യത്തെ 200 വരികൾ.
V PŘEDCHOZÍM DÍLE JSTE VIDĚLI
-Je to k zešílení, viď? -Haló?
Ten hlas v tvé hlavě.
Neústupný a věčně nespokojený.
Co to je?
Příchozí hovor Layla
-Díky bohu! Jsi naživu. -Jo, jsem.
A dál? Píšu ti a volám celý měsíce.
Jako by moje tělo chtělo vstát a procházet se. Víte?
A já o tom ani nevím, dokud se neprobudím bůhvíkde.
Zvláštní, ne?
Velice ti doporučuji mi to vrátit.
Zde. Berte.
To bylo velmi zvláštní. Omlouvám se.
Dvakrát tě žádat nebudu.
Bože!
Ty tu neumřeš.
Zachráním nás.
Ne, ne.
Jsi tam?
Ne?
Jak jinak.
Hej, kámo.
Teda tam je hotová spoušť.
Co se stalo? Co je?
Prej tam praskly trubky. Ale mně se to nezdá.
Koukal někdo na záznamy z kamer?
Zrovna se na to chystám.
Já bych šel s tebou, jo?
Možná k tomu budu něco mít.
-Tak pojď. -Jo.
Hlavně neříkej Donně, že jsem tě sem pustil.
Musím tě varovat.
To, co uvidíš, ti odvaří mozek. Fakt.
-Kecáš. -Poslouchej mě.
Je to jako UFO, nebo MI-6. Mazec, víš?
-Tak jo, kámo. -Můžem?
Jo.
Pusť záznam.
Nejsi to ty, Scotty?
Jsem Steven. A jo, jsem to já.
A teď to přijde.
Ty tam brečíš?
Jo, krapet. Hele, už to bude. Počkej si.
Počkej si.
Jak dlouho mám čekat?
Zkus jiný záběr. Jinou kameru.
Jo, to je ono. Počkej, teď to přijde.
Ne, počkej.
Proč jdeš zrovna tam? Co tam děláš, ty joudo?
Ještě moment. Teď to přijde.
Teď. Už. Moment.
-To tys zbořil záchody! -Já ne...
-Kámo! -Bože.
Larry z údržby tě na místě zabije.
Přísahám bohu, že mě honil nějaký pes, veliký jako vlk, nebo...
Jasně, pes baskervillskej.
-Egyptský šakal. Byl to šakal. -To ti tak žeru.
Bože. To ne.
Posuň to do chvíle, kdy vyjdu ven.
No jo, proč by ne.
To umím.
-Tady. Hele. -Jo.
Furt jsi tam jen ty.
To nejsem já.
Nemějte strach. Muzeum nemá v úmyslu vás žalovat.
-Dobře. -Ale pane Grante,
hovořili jsme s vašimi kolegy.
Jo?
Poslední dobou prožíváte těžké období, že?
Jo, krapet.
Rád bych vám doporučil kolegium lékařů, kteří s námi dlouhodobě spolupracují.
Léčebna?
Umějí zázraky.
-Jo? -Mohu vás k nim objednat.
Dobře. Jo.
Vypadá to tam dost nóbl.
Zdá se, že umějí velmi dobře naslouchat, že?
Umějí, ano.
Vím, že teď řeknu personalistické klišé, ale
nejste sám.
Jo. To je právě ten můj problém.
Než nás opustíte, tak musíme zaprotokolovat,
zda nemáte něco, co patří muzeu.
Ne. Nic jsem tu neukradl. Přísahám.
Ne. Nic.
Jo.
Vyhodili mě.
Ani se jim nedivím. Jsem vandal, měli mě nechat zatknout.
Ve svém bytě jsem měl poschovávané divné věci.
Vážně. Nežertuji.
To bych mohl prozkoumat, baže?
Jako když ten sklad najdu,
tak si dokážu, že jsem se nezbláznil.
Pane, děkuju. Díky. Moc.
-Dobrý den. -Brej.
-Máte se? -Jo.
Poslyšte, už jsem byl na pěti pobočkách.
Hledám svůj sklad věcí na jméno Steven Grant.
Pokud není pod Steven Grant, mohl by být pod Marc.
Příjmení neznám, jen Marc.
Mohl byste se podívat?
-Vím, je to zvláštní. -Ovšem. Vás znám. Sklad 43.
Tváře si pamatuju.
Bezva.
Proboha.
„Marc Spector.“
No teda.
Existuje. Je vážně skutečný.
Jako nějaký kompas. Ale neukazuje k severu.
Stevene, teď mě pozorně poslouchej.
Marcu?
Tady ho máme. Je tu zas.
Ahoj, ty v zrcadle. Já si říkal, kdy se zase ukážeš.
-Vím, že máš strach. -Krapet.
Jsi zmatený. Tuhle skrýš jsi najít neměl.
Ne? Tak na to je už teď trochu pozdě.
Takže co? Jsem něco jako šílený tajný agent?
Je to komplikovanější.
Komplikovanější? Což? Jsem snad posedlý?
-Jsi něco jako démon? -Hrozí ti nebezpečí. Můžu nás zachránit.
Jako včera večer.
Ale nemůžeš se vměšovat do toho, co mi zbývá dokonat.
Takže to bude takhle.
Ty si lehneš tamhle na to lehátko.
-A dáš si dvacet. -To je fór?
Spát? Já už nikdy v životě spát nepůjdu. Slyšíš mě?
Je mi jedno, jak velký jsi fešák.
Řekni mi, co jsi zač. Kdo jsi?
-Vážně to chceš vědět? -Jo, samozřejmě.
Můj pán je Chonsu. Já jsem jeho avatár.
Tím pádem ty taky. Svým způsobem.
Chráníme zranitelné
a vykonáváme za Chonsua spravedlnost na těch, kdo jim ubližují.
-Chonsu? -Jo.
Egyptský bůh Měsíce?
Bože, větší blbost jsem ještě neslyšel.
Sním jeden jediný steak a bum. Zmagořím.
Mám panickou ataku.
-Uzavřel jsem s Chonsuem pakt. -Potřebuju do nemocnice.
Ten pakt vyžaduje, aby ses nevměšoval, Stevene.
A teď mi dej svý tělo. Já to dokonám a už o mně neuslyšíš.
Chceš mé tělo? Jo.
Marcu, co se domluvit jinak? Já teď vezmu tuhle tašku plnou důkazů, jo?
A půjdu s ní rovnou na policii.
Oni mě zavřou, abych už nikomu neublížil.
A doufejme, že do mě naperou dostatek prášků,
aby tě vypudili z mé hlavy!
Bože.
Vrať to, ty hlupáku.
Marcu? Kde jsi byl?
Layla?
Co se to s tebou děje? Ten Steven, to má bejt nějaká krycí totožnost?
Napadlo mě, že nejsi sám, když jsme spolu telefonovali.
Jak jste mě našla?
Jak asi? Sleduju ti mobil.
To jsi přece po mně chtěl, když jsi ho konečně zapnul.
Aha. Jo tak.
Alespoň jsi mi mohl dát nějak vědět, že jsi naživu.
Říkala jsem si, že jsi v bryndě. Že tě zase unesli.
Říkala jsem si: „Má ty hadry, nic mu nehrozí.“
Pak zase: „Co když ho přepadnou, když je mít nebude?“
A „Co když je někde ztratil?“
-Můžeš se mě přestat držet za rameno? -Nevím, jak se držet.
Jsi snad viktoriánská vévodkyně?
Jak se mám držet?
Dostal jsi mě na sestupnou spirálu.
A to se nedělá. Furt jsem tvoje žena.
Mimochodem, teď by se fakt hodilo, abys něco řekl.
-Pokud ti to nedošlo. -Promiňte. Říkala jste „tvoje žena“?
My jsme manželé?
Už jsme setřásli toho, kdo po tobě šel.
-Už to nehraj. -Já nic nehraju.
-A nech si ten přízvuk. -Takhle mluvím.
-Aha. Tak sesedni. -Ne. Počkejte. Prosím.
Všechno vám vysvětlím, jen mě dovezte do mého bytu. Ano?
Dostaňte mě domů.
Jen dál.
Neměl jsi ji sem vodit.
Vypakuj ji odsud, Stevene. Na tohle jsi krátkej.
Chci zpět svůj život.
Jo. To mi došlo.
Ne. Pardon, já nemluvil s vámi, jen sám k sobě. Tak nějak.
-Tohle je tvůj byt, Marcu? -Jsem Steven.
Ty tady žiješ s někým jiným?
Ne, ne.
Ne, je to byt mé mámy.
Aha. Vy jste se udobřili?
Marceline Desbordes-Valmoreová?
Jo.
Je to má oblíbená básnířka.
Ne. Moje oblíbená.
To je mazec.
Teď se učíš francouzsky a hieroglyfy?
Ano, víte, až tak těžké to zase není.
Hieroglyfy nejsou jazyk sám o sobě.
-Jsou spíš... -Jako abeceda.
Ale k jejich přečtení
-je třeba znát staroegyptštinu. -Vím.
-Kupříkladu ten nápis tady? -Pohřební rituály.
No comments yet. Be the first to leave one.