The Ice Age Adventures of Buck Wild

Všechno se mění.

Tak to prostě je.

Mamuti prý nikdy nezapomínají.

S přibývajícím věkem zjišťuji, že ne vždy si pamatují vše.

Proto to sem všechno dávám, aby se to nikdy nezměnilo. Historie naší smečky.

Začalo to Mannym, mým milovaným ubručeným mamutem.

Když mu lovci zabili rodinu,

stal se z něj samotář.

Pak přišel Sid, lenochod s velkým srdcem,

kterého opustila rodina,

protože umí být, jak to říct hezky, lehce otravný.

A Diego, lítý šavlozubý tygr.

Riskoval život, aby se vzepřel své smečce,

a neměl kam jít.

Osud svedl tuto trojici dohromady,

když se starali o ztracené dítě.

Vrácením dítěte jeho rodině se sami stali rodinou.

Manny si myslel, že je posledním mamutem,

a věřil, že nikdy nepozná lásku.

Ale jen do doby, než poznal mě, Ellie.

Země se zachvěla.

A nebylo to jen těmi 19 tunami.

S mými adoptovanými bratry Crashem a Eddiem jsme se přidali ke smečce.

Zažili jsme spoustu dobrodružství.

Vždy, když jsme mysleli, že je konec světa,

jen nás to sblížilo.

I po setkání s dinosaury ze Ztraceného světa,

kteří žijí pod ledem.

Potkali jsme lasičáka Bucka.

Byl odvážný, dobrodružný a trochu výstřední.

Crash a Eddie chtěli být jako on.

Teď, když jsme rodina,

si chci uchovat všechny společné okamžiky,

protože nikdy nevíte, kdy se něco změní.

A poslední dobou se mi zdá, že jsou mí bratři trochu neklidní.

Těším se, až to klukům ukážu.

Crashi! Eddie!

Tohle bude náš nejextrémnější kousek.

Extrémně nebezpečný.

Mega nebezpečný.

Nesmírně nebezpečný.

Dolů je to štreka.

Jenom jestli to tam dáme.

Crashi! Eddie!

Doufám, že neděláte nic nebezpečného.

Víš, přemýšlel jsem…

Co? Kdy se to stalo?

Minulý týden.

A nic jsi mi o tom neřekl?

Proč jsi to udělal, Crashi?

Jsme přece bratři.

Jinak to nešlo.

Jen jsem seděl a přemýšlel,

že už mě nebaví, jak nám Ellie říká, co máme dělat.

Jo.

„Nekoupejte se v dehtových jámách. Nekloktejte mravence.

Nelezte na nestabilní ledovec.“

Dusí nás rozumnými radami.

Co se odstěhovat a najít si své bydlení?

Mládenecké doupě?

Ne, spíš něco pro dva nezadané samce.

To zní ještě líp.

Představ si to.

Kluci! To si pro vás mám dojít?

Myslím si, že je načase, abychom se osamostatnili.

Prohlašuji tuto horu za naši. Za svobodu vačic!

DOBA LEDOVÁ: BUCKOVA DOBRODRUŽSTVÍ

Crashi!

Eddie!

Kde jsou?

Proto si myslím, že se hygiena přeceňuje.

Ale co mě opravdu hřeje u srdíčka, je to, že mi nasloucháte.

Velmi pozorně. A…

Ano. Udělám to pak, zlato. Slibuju.

Manny! Musíme utéct!

Ledová lavina!

Super!

Jo!

Jupí!

Budováním letního obydlí jsme strávili celé jaro.

Celé jaro!

A vy jste ho zničili během pár sekund.

Náš nový rekord.

Zničit podzimní obydlí nám trvalo osm minut.

Proč jste ho stavěli do cesty naší lavině?

Začátečnická chyba.

Diego, pusť se do nich.

Už bylo načase.

Super. Teď mám vzteklinu.

Tak jo, vyřešíme to jako rodina.

Manny, řekni nám, jak se cítíš. „Cítím se…“

No tak. „Cítím se…“

Cítím potřebu rozmáčknout tě jako malinu.

Skvělé. To je pokrok!

No tak, byla to nehoda.

Někde přespíme

a zítra jim můžeš vynadat.

K ničemu to není.

Nebýt její ochrany, jste oba dávno mrtví.

Nebýt jí, tak se touláme po světě.

Jo, protože toulání nám jde.

Maximálně byste se zatoulali. Bez nás byste nepřežili.

- To si piš, že jo. - Jo? Vážně?

- Tak proč to nezkusíme? - Nepoňoukej je.

Co když už jsou dost staří na to,

aby fungovali bez nás?

A třeba se vydali hledat svůj osud. Co?

- Nikdo nikam nepůjde. - A proč?

Protože sami nezvládnete vůbec nic.

Cokoli umíte, umíme skoro stejně dobře.

Umíte si uklidit?

Zajistit potravu?

Ochránit se před predátory?

Jasně, jen do nás. My umíme důležité věci.

Třeba tohle.

To koukáte, co?

I když jste moji bratři, někdy si přeju,

abyste byli víc jako mamuti a míň jako vačice.

Právě urazila náš původ!

Což je důležitá součást toho, kdo jsme.

Mám dost toho, že s k nám chovají jak k dětem.

Přišel čas se přestěhovat a ukázat světu, co umíme.

Já mu to ukazuju denně.

Zvednu nohu a je to. Tamten strom to zažil.

A tenhle. A tenhle taky.

A tamta skála. A taky tvůj polštář.

Běž spát támhle.

A spi na boku, ať zas nechrápeš.

Já nechrápu.

Ta tuba, co máš na obličeji, hraje celou noc.

Fajn. Omlouvám se za to, co jsem řekl Crashovi a Eddiemu.

Život s rodinou je občas na hlavu.

Jsme bláznivá, nesourodá smečka samotářů a vyhnanců.

To mluvím jen o své straně.

Ale já si na tvou stranu rodiny nestěžuju.

Protože se o sebe stará sama.

Fajn, stará se o ni Diego.

A oba se staráme o Sida.

To ne, musíš… Nech něco na později.

Vačice prostě fungují jinak.

Dobře, ale občas bys je mohla nechat čelit následkům. Prospělo by jim to.

A jak? Tím, že je vykopnu? Sám víš, že bez nás nepřežijí.

Zajímavé.

A nebojíš se, že tě už nebudou potřebovat?

Možná je to tím, že jejich jedinou obranou je hrát mrtvé.

Jsou to mí bratři.

Než jsme vás potkali, byli má jediná rodina.

Zachránili mi život, Manny.

Jejich máma mě vychovala.

Byla jsem šťastná.

Našla jsem u nich svůj domov.

Její smrt mi zlomila srdce.

Ale věděla jsem, že vždycky budeme rodina.

Ségra, teď jsi hlavní vačicí naší rodiny.

Taky jsem přišel o maminku.

Odstěhovala se a neřekla mi kam.

Pak jsem potkal Mannyho

a pak Diega, který nás chtěl zabít.

Bylo jasné, že budeme rodina.

Side, nemáš spát jinde?

A ty?

Nemůžeme odejít bez rozloučení.

Sbohem ségra. Je načase, abychom si zvolili svůj osud.

A třeba si i udělali oběd.

Možná se už neuvidíme.

Slyšíte to?

Co? Nic neslyším.

Právě. Je tu ticho. Nikdo nic nerozbíjí ani se nehádá.

To může znamenat jediné.

Jsou pryč. Vzali si všechny své věci.

Žádné věci nemají.

Přesně.

Jejda. Tohle ti nezávidím.

Manny, mí bratři jsou kvůli tobě sami v té divočině.

Kvůli mně?

No, říkals jim, aby zkusili přežít bez nás.

Takže jsi je poslal do záhuby.

Díky, Side.

Na mě se můžeš spolehnout, kámo.

Neboj se, zlato.

Pokud se dostanou do problémů, najdou zas cestu domů.

Najdou cestu?

Jejich orientační smysl je horší

než schopnost přežít.

Taky neumí moc počítat.

Jdeme. Musíme je najít.

Taky nemají hudební sluch a nejdou jim zvuky ptáků.

Kámo, život bez nich je pecka.

Díky našim devíti životům nemusíme mít strach.

To se netýká nás, ale psů.

A kolik životů máme my?

Nevím. Čtyři, nebo jedenáct.

Jdeme vstříc osudu!

Osud bolí.

Nebyli jsme tu už?

Vypadá to povědomě.

Není to cesta do Ztraceného světa?

Tam to bylo fakt skvělý!

A taky nebezpečný. Myslíš, že ho najdeme?

S naším orientačním smyslem?