The Mad Women's Ball (Le Bal des folles)

Omlouvám se, otče.

Kde jsi byla?

U kamarádky. Josefíny.

Josefína? Kdo je to?

Slyšela jsem o ní někdy?

Tu neznáte.

Bože, požehnej tomuto jídlu i těm, kteří jej připravili

a dej chléb těm, kteří žádný nemají.

Amen.

-Amen. -Amen.

Připadá ti ta modlitba směšná, Théophile?

Ne, otče.

Zítra tu nebudu. Jdu do debatního salonu k De Beylesovým.

Dobrá. Bystři si ducha. Francie potřebuje racionální mládež.

A já?

Když začneš pracovat v kanceláři svého otce,

tvé konexe se ti v dobré společnosti budou hodit.

Dobrá práce, dobré manželství,

toť vše, co si můžeš přát.

Pochybuji, že si najde manželku v debatních salonech.

Můžu jít taky? Nikdy jsem v salonu nebyla.

K De Beylesovým?

-Proč ne? Jestli chceš. -Nepřipadá v úvahu.

Kdo jste?

Vyděsila jste mě.

Hned tam budu.

Tak za chvilku, drahoušku.

Ne moc vysoko, takhle stačí.

Dobrou noc, babičko.

Dobrou noc, beruško.

Evženie...

Pověz mi.

Byla jsi na pohřbu toho Victora Huga, viď?

Ano, babičko.

Bylo to báječné.

-Byla tam taková spousta lidí. -Ano?

Už můžeš jít.

Později.

Dnes večer. Kdy se vrátíš?

Ne, Evženie, ne. Otec řekl ne a já říkám to samé.

Do salonu tě nevezmu. Co když to zjistí?

Dívka jako ty, a tam? Určitě si tě všimnou.

Lidé budou říkat, že jsi...

Budeš zticha? Tvůj debatní salon mě nezajímá.

Radši umřu, než abych hodiny mluvila s tebou a tvými přáteli.

Ne, vysaď mě v kavárně.

Musím vypadnout. Potřebuju číst, kouřit... Prosím, Théo.

-Co když táta... -Co s ním? Není tady.

-No tak, Louisi, na Montmartre! -Ano, madam.

Montmartre? Drahá sestro, nebuď tak lehkovážná.

Neviděl jsem tě, nevezl jsem tě.

Neznám tě a domů se musíš dostat sama.

-Co? -Nic. Jen se na tebe dívám.

-A? -Jsi fešák.

Nemluv hlouposti.

Mám krk kuřete, žádná ramena, příliš dlouhé nohy,

moc krátký trup... Takže ne, nejsem fešák.

No, podle mě jsi.

Jak jsem řekl, mluvíš hlouposti.

Já vím.

Zdravím! Briošku, prosím.

Pět centimů.

Děkuji.

Na vaše.

Na tvoje zdraví, hezoune.

„Zítra za úsvitu, až země zbledne, odejdu.

„Věz, že vím, že na mě čekáš.“

Čtete Kontemplace.

Miluju tu pasáž.

„A až přijdu, položím na tvůj hrob

„snítku cesmíny a vřes v květu.“

Je to ona?

Mohu si přisednout?

Ano, jsou to Kontemplace.

Ne, nemůžete si přisednout.

Chtěla bych si v klidu o samotě číst. Děkuji.

Omlouvám se za to nedorozumění. Myslel jsem, že se na mě díváte.

Nevidí se to každý den, dívka, co čte poezii,

a která se pak podívá na mladého muže...

Nedívala jsem se na vás.

V tom případě...

Vás nechám o samotě.

Dívala jsem se na vaši knihu.

Tak přece.

Dívala jste se na mne.

-Ne. -Ale ano.

Ano, dívala, protože jsem držel tu knihu.

-Ne. -Já ji držel. Byl jsem hned za ní.

Dívala jsem se na tu knihu.

„V člověku dlí trojí.

„Zaprvé, tělo neboli hmotná bytost, podobně jako u zvířat,

„oživovaná stejným živoucím duchem.

„Zadruhé, duše,

„duch vtělený do tělesné schránky.

„Zatřetí,

„spojení mezi duší a tělem.“

Když ne na mé tělo, pak jste se dívala na mou duši.

Promiňte mi to.

Řekl jsem něco, co se vám nelíbilo?

Ne.

Ne, právě naopak.

Líbilo se mi to.

Moc se mi to líbilo.

KNIHA DUCHŮ

Tady, je vaše.

Ne, nemohu ji přijmout.

Jen vám ji půjčuji.

Vrátíte mi ji.

Slibujete?

Ano, slibuji.

Děkuji vám.

Co je to?

Zase básně?

Heleme se, Kniha duchů.

S poznámkou od Ernesta.

Takže sestřička měla schůzku.

Ale ne!

Evženie Cléryová se potlouká Montmartrem.

Ztratils mi, kde jsem četla.

Tví přátelé nemají monopol na debatování ani chytré myšlenky.

Byl bys překvapen, na koho na severu Paříže můžeš narazit.

O tom nepochybuji.

Můžu tu ještě chvíli zůstat?

Ano, ale buď ticho.

Uvidíš ho ještě?

-Koho? -Koho?

Ernesta. Toho básníka.

Toho, jenž umí rozbušit ženská srdce...

Máš ledové ruce.

Může být příliš pozdě na to, abych se proslavil na bojišti,

ale zasadil jsem se v zemi o otázky rovnosti, pořádku a spravedlnosti.

Váš Řád čestné legie by byl pro naši kancelář požehnáním.

Pokusím se stejně jako...

-Vypadáte šťastně, Hortensie. -Ano.

Čeká mě uvedení do společnosti.

Budu oficiálně představena na večírku vévodkyně De Noailles.

Jako klisnička, na níž ukazují zuby, vlasy a zadek?

Gratuluji! Co budete mít na sobě?

Večerní róbu od Douceta. Z hedvábí.

Bezpochyby v ní budete vypadat skvostně.

To si o mně myslíte? Že jsem klisnička?

Omlouvám se, sestra to tak nemyslela.

Promiňte, nechtěla jsem se vás dotknout, Hortensie.

Jen si myslím, že je to ponižující, ale nesoudím vás.

Ale jistěže soudíte. Přesně to děláte.

Hortensie!

Co jsi řekla tentokrát?

Ztrapňuješ mě jako vždycky.

-Nechtěla jsem se jí dotknout. -Už ani slovo.

Zahráváš si s mou kariérou i naším dobrým jménem. Mysli, ty hlupačko!

-Děkuji, Marto. -Rádo se stalo, slečno Evženie.

Dopředu!

Ne, zpátky.

Vpravo. Opatrně, Louisi!

-Vpravo. -Ne, opačně.

-Je těžký, Evženie! -Tam.

-Sem? -Ano.

Shodneme se, že je přesně tam, kde byl?

Ano, na tom se naprosto shodneme.

Dojdeme pro ozdoby?

Ano!

Kde jsou stužky?

V tom velkém kufru.

-V tomhle? -Ano.

Jak se k nim dostanu?

Můžeš mi pomoct?

Je to tenhle?

Evženie, pomoz mi, nemůžu...

Evženie!

Evženie?

Evženie!

Jsem tady.

Zůstaň se mnou.

Buď tu se mnou.

Řekni mi, co můžu udělat.

Už je to pryč.

Tys mě ale vyděsila!

To byl zase on?

Ne, to nebyl on.

Co tím myslíš?

Vidím i jiné.

Ty záchvaty jsou jiné.

Poslední dobou ke mně promlouvá mladá žena.

Trpí.

Kdybys ji tak mohl vidět.

Žádá mě, abych jí pomohla, ale nevím jak.

Připadám si tak zbytečná.

Drahý bratře!

Četla jsem tu knihu, víš kterou.

Všechno mi vysvětlila.

Mluv se mnou, řekni něco.

Mám strach.

Víš, že mě tyhle věci děsí.

Ta kniha mi říká, že nejsem sama.

Duchové existují.

Všechno je v pořádku.

Poprvé se nebojím toho, kdo jsem.

Co když uvidíš další?

Víš, co se stane dívkám, jako jsi ty.

Dívkám jako já.