Fathom

ZVÍŘATA MUSÍME DRŽET ZKRÁTKA A NEPOUŠTĚT SI JE K TĚLU.

A TAK SE JICH MÁLOKDY NA NĚCO PTÁME.

MOHLA BY NÁM TOTIŽ ODPOVĚDĚT A ROZBÍT NAŠE PŘEDSTAVY.

Porozumění

FREDERICK SOUND ALJAŠKA

Nejjednodušeji bych to popsala tak, že se snažím zahájit konverzaci.

Dám do oceánu reproduktor, pokusím se mluvit s velrybami a doufám, že mi odpoví.

Pokud to vyjde,

bude to první experiment,

kdy se nám podaří aktivně komunikovat s keporkaky.

Zatímco se Michelle snaží navázat kontakt s keporkaky,

další vědkyně rozšifrovává, na jakou vzdálenost keporkaci komunikují

napříč prostorem a časem.

UNIVERZITA V ST. ANDREWS SKOTSKO

Lidé studují zpěv keporkaků už asi 50 let.

A stále vlastně nikdo neví, proč zpívají.

Ptáci zpívají.

A jiné velryby také.

Ale zpěv keporkaků… je propracovanější.

Mají rytmus.

Pravidelně dýchají.

Rýmují a opakují.

Hodiny vzorců opakování v dalších vzorcích.

Nemají jasný začátek ani konec.

Myslím, že zpěv keporkaků představuje složitou komunikaci…

…a to v takovém měřítku, jaké nemá ekvivalent.

Až na nás.

Můj nevlastní otec byl klavíristou.

CORNELLOVA UNIVERZITA ITHACA, NEW YORK

Když se rozhodl mě naučit hrát na klavír…

…řekl mi, ať zahraju jeden tón a ať zavřu oči a poslouchám…

…dokud ten zvuk neutichne.

Chtěl, abych ten zvuk pochopila tím, že ho zažiju.

Na souši to je mnohem jednodušší.

Pak nastavíš časovač.

VÝROBNÍ DÍLNA BIOAKUSTIKY NA CORNELLOVĚ UNIVERZITĚ

To zařízení komunikuje s tou krabičkou?

Položení základů našemu oboru trvalo deset let,

abychom mohli vůbec začít vytvářet nahrávky, které těm velrybám přehrajeme.

- Dobrý. Funguje to. - Fajn.

No jo.

- Funguje to? - Jo. Skvěle.

- Super. Dobrý. - Tak jo.

- Zapnuto? - Jo.

Jo.

Jo, s tímhle bude problém.

To je to nahrané volání velryby.

To bylo přímo to, co budeme pouštět.

Nebo jedno z nich.

- Jo, musíme to trochu upravit. - Jo, mohli bychom snížit hlasitost.

Možná…

Je to zkreslený. Asi bude potřeba to upravit.

- To je ale přímo ta nahrávka. - Aha.

Jo. Je to z té nahrávky.

Ty nahrávky nejsou nijak upravené. Nic se s nimi nedělalo.

Už dobrý.

- Něco je špatně. - Jo, něco je špatně.

Budu se snažit velryby oklamat.

Měla bych to takhle přiznat.

Zkusím nějakého keporkaka přesvědčit,

že je ve vodě další velryba, co právě zpívá.

Dali jsme hlavy dohromady a na něco jsme narazili.

LABORATOŘ BIOAKUSTIKY

Experimenty s nahrávkami zahrnovaly v minulosti příšerné zvuky.

Funguje to takhle. Půlka sloky je opravdová píseň.

Při posledních pokusech to znělo jako keporkak, co se nadýchal helia.

A toto je vytvořené.

Nevěděli, proč jim žádná neodpověděla.

- Vyčistili jsme to. - Jo, není tam šum.

Tady to je na křivce.

Modrá barva je vstupní signál a červenou slyšíme teď.

- Červenou slyšíme teď. - Jo.

Takže vlastně pracujete jen se signálem.

Se spektrogramem žádné problémy nemáte?

Přišli bychom tím o ty cvakavé zvuky.

To je skvělý nápad.

Jediný problém vidím v tom, že většina jejich zvuků není tonální.

Používají amplitudovou modulaci.

Jsou to krátké zvuky. Většina z nich je…

Nejsou harmonické ani tonální.

To bylo super.

Fakt vám to jde.

Asi to bude hlavně o čistotě toho zvuku.

- Měli bychom to zkusit. - Jo.

Kdybyste poslouchali všechny velryby z celého světa najednou…

…většina z těch zvuků bude volání.

Někdy se vyskytují v sériích, které mění pořadí.

Někdy je to jedno po druhém.

KAPKA

Jsou ale krátké.

ŽUCHNUTÍ

A skoro nic o nich nevíme.

VRČENÍ

Jeden z druhů volání keporkaků…

TÝPÍ

…je myslím nejdůležitější.

Zvuk „hup“.

Máme za to, že tento druh volání vyluzují všechny.

Toto zvíře má potenciál k vytváření nekonečného množství volání.

Proč je tedy toto volání tak jedinečné?

Čím je tak speciální?

Nejlepší způsob, jak to začít zjišťovat, je,

že to velrybě přehrajeme a uvidíme, jak zareaguje.

Připravovala jsem se, abych na to odpověděla.

Za tohle bojuji už od 25 let, kdy jsem s tím začala.

Je to mým cílem od doby, kdy jsem si začala dělat doktorát.

Musím zajistit, že to bude vědecky bezchybné.

Jsme na úplném začátku porozumění, jak keporkaci vnímají svět.

A jak se keporkaci pomocí zvuku vnímají mezi sebou.

Michelle odcestuje na Aljašku,

kde bude testovat, zda keporkaci využívají volání „hup“,

aby se mezi sebou dorozumívali.

Máma oceán zbožňovala.

Vždycky se chtěla stát oceánografkou, ale to ještě ženy nesměly na palubu.

Takže se z ní stala zeměpiskyně.

Láska k oceánu jí ale zůstala a dozajista…

…to přenesla i na mě.

VÝZKUM MOŘSKÝCH SAVCŮ

Přesně. To je důležité.

Všímat si podivných a nezvyklých věcí. To je to nejlepší, co můžete udělat.

Toho si totiž hned všimnete, když bude něco na nějaké úrovni jinak.

To si pamatujte.

Vědci vždy měli za to, že velryby používají písně jen při páření.

Hezky se to opakuje.

Tady máme „housle“, „štěknutí“

a tady bude určitě „hup“.

To jsou tři dokonalé ukáz…

Když jsem ale poslouchala deset let nahrávek z jižního Pacifiku,

některé písně byly stejné,

a to v populacích stovky kilometrů od sebe.

Je důležité, že tady vidíme tu strukturu.

Máme tady velké písknutí a pak něco na nižší frekvenci.

A pak velké písknutí a něco na nižší frekvenci.

Je to jakási konstrukce.

Došlo mi, že to zpívání se nemusí týkat jen páření.

Do písní se dostávají malé změny.

Všichni zpěváci se tyto změny naučí a píseň se tak vyvine.

Je složitější.

Písně se pak dostávají ke vzdáleným populacím.

A neustálým opakováním se tento zvuk stane zvukem tisíců velryb.

Jde o projev kultury.

Z Austrálie se to nejprve šíří do Nové Kaledonie, 1 300 kilometrů daleko.

Všechny se tuto píseň naučí za pár měsíců.

Je naprosto neuvěřitelné, že se zvířata

mohou naučit něco tak dlouhého a složitého tak rychle.

Písně se šíří vždy ze západu na východ.

Celé moře velryb je tak spojeno kulturou.

Snažím se nakreslit mapu jižního Pacifiku, kde se sdílení písní objevuje.

Chci najít hranice.

Chci zjistit, kde tato kultura keporkaků končí.

Ellen se připravuje na cestu do Francouzské Polynésie.

Chce tam zjistit, zda místní velryby

zpívají tutéž píseň, kterou stopuje.

ELLENIN MANŽEL

- Bude to stačit? Ani náhodou. - Asi bude. Nacpi to tam.

Pojď, Zin. Copak to je?

Tady.

Co ty na to, Zin?

Dobrý, ne?

Práce v terénu bývá náročná,

protože jste daleko od lidí, které máte rádi.

Já myslel…

Párkrát jsem Matta přemluvila, aby jel do terénu se mnou.

Zjistili jsme, že mívá mořskou nemoc. Takže to nebylo nic moc.

Musíš to vypnout.

- Já vím! - Vidíš ten kouř?

Otevřela jsi… Jo.

Krok první. Ellen vždycky spustí detektor kouře.

- Dobrý? - Jo.

Díky.

Ani nevím, kde začít. Tak jo.

- Něco mi svěř. - Cože?

Svěř. Něco mi svěř.

Dobře.

Mohl bys sundat všechno suchý prádlo ze šňůry?

Jasně.

Čeká nás období, kdy skoro nebudeme v kontaktu.

To je blbý.

A je to fakt těžký.

Bude to mnohem těžší pro tebe než pro mě, protože budu pořád obklopená týmem.

Navíc budeš mít práci.

Při práci v terénu odpočinek v podstatě není.

Jak taky jinak, když vás něco opravdu zajímá a fakt vás to baví.

Práci v terénu miluju.

Naplňuje mě to a mám to hrozně ráda.

Nechtěla bych s tím přestat, ale odjet je vždycky těžký.

Asi je nejlepší na to nemyslet.

Tak jo.

Pojď za mnou.

To je ono.

HOBART BAY ALJAŠKA

Během prvních dvou týdnů v terénu

boudou Michelle pomáhat její kolegyně badatelka a jedna studentka.

Čtyři hydrofony. Máme. Dálkové ovládání. Máme.

Čtyři lodní pytle s GPSkami. Máme.

Sledovací zařízení. Malý černý lodní pytel s námořní GPS jednotkou. Máme.

iPad máme. Zelený ručník je v batohu.

Baterie Goal Zero s nabíječkou a solární panel Goal Zero jsou v batohu.

- Černý Peli Case. - Máme.

Foťák… to jsem zkontrolovala ráno.