Immortal Beloved

Ludwig van Beethoven, muž, který zdědil a umocnil

nesmrtelnou slávu Handela a Bacha,

Haydna a Mozarta,

již není mezi námi.

Byl umělecem. A kdo se mu vyrovná?

Byl umělecem.

Hudba byla pro něho vším.

Trny života ho hluboce zranily.

Takže se pevně upnul ke svému umění

dokonce i když brána, kterou vstoupil, se zavřela.

Hudba promlouvala do ohluchlého ucha tomu,

kdo ji nemohl již více slyšet.

Hudbu však nosil ve svém srdci.

Protože se uzavřel před světem, říkali o něm, že je nepřátelský.

Říkali o něm, že je bezcitný a zatvrzelý.

Ale neměl kamenné srdce.

Právě to nejjemnější ostří se nejsnáze otupí,

ohne, nebo zlomí.

Opustil své bližní po tom, co jim dal všechno

a na oplátku nedostal nic.

Zil sám, nebot' k sobě nenašel rovného.

Takový byl. Takový zemřel.

Takový bude žít navěky.

Který z vás je ten zloděj?!

VÍDEN - 1827

Dejte mi ty penize, nebo vás nechám zavřít!

Tak to udělejte!

Přijal jsem ho v době, kdy ho už nikdo nesnášel.

A ted' chcete dostat zaplaceno...

-Akcie. -Dejte to sem!

Ty peníze patří mně!

Tady je jeho vůle.

"Prohlaŝuji, že moji bratři, Caspar a Johann

jsou dědici mého majetku."

A Caspar je dávno mrtev, takže zbývám já. Jen já!

Dejte mi moje peníze!

A hned!

Toto je poslední závět'.

"Své skladby a veškerý kapitál z nemovitostí

odkazuji jediné dědičce, mé navěky milované."

Podepsán Ludwig van Beethoven.

Je tu jeŝtě dopis.

To je.

No tak, nenapínejte mě už! Kdo je to?

-Nikdo. -To tedy ne!

Není tam jméno.

"Mé navěky milované."

"Můj anděli, mé všechno, mé druhé já."

Tak maestro měl nějakou tajnou lásku.

Nikdy jsem nic takového z jeho úst neslyŝel.

Kdo jen to je?

Neznal jinou lásku než k sobě.

Snášela jsem jeho urážky, jeho hněv.

Jídlo, které jsem mu vařila, mi vyprsknul do obličeje.

-Ty peníze jsou naše! -Nejsou.

Ted' už na tom nesejde. Je po smrti.

Zbyla nám jeho hudba.

Zničte ten dopis.

Jen by odhalil světu jeho neuspořádaný život.

Bylo to jeho přání.

To nás zavazuje.

Nemáte v této věci pověření.

On mě poveřil.

Stále jeho věrný pes, že?

Byl to můj přítel.

-Že by byl tak krutý? -A bratr tak bezcitný?

Nic nevíte o mém bratrovi!

Jedeme do Karlových Varů.

"Můj anděli, mé všechno, mé druhé já.

Dnes to bude jen pár slov napsaných tužkou. Tvůj.

HOTEL SWANN - KARLOVY VARY

Teprve zítra budu vědět jistě, kde budu bydlet. Taková ztráta času.

Proč musíme tak zkoušet?

Kdybychom mohli být spolu, necítili bychom žádnou bolest."

Dobré odpoledne, pane.

-Dobré odpoledne, paní? -Streicherová.

Jsem Schindler.

Hned najdu vaší rezervaci.

Obávám se, že nemám rezervaci.

To nevadí. Vždy máme pokoj pro gentlemana jako jste vy.

Je to adresa tohoto hotelu?

Moment.

Ano, jistě.

Říká vám něco jméno Ludwig van Beethoven?

Ten skladatel?

Znám ho.

Bydlel zde někdy?

Jste od policie?

Ne!

Pak vám nebudu odpovídat.

Prosím. Snažím se uspořádat jeho záležitosti.

Tak Beethoven je mrtev.

Bohužel ano.

Dobře mu tak. Byl to příšerný člověk!

Takže zde bydlel?

Už je to dávno, nepamatuji se.

Vzpomínám si jen na tu škodu.

Na ŝkodu?

Nikdo mi tu ŝkodu nezaplatil.

Rozbil tu všechno. Vŝechno!

Byla to židle za tři zlaté.

Okno za pět a musela jsem dát vŝechno vymalovat.

Pani Streicherová,

bude to stačit?

Byla tu nějaká žena.

Čekali jsme na Beethovena několik dní.

Přijela sama.

Říkala, že on dorazí za ní.

Zapsala se do jeho pokoje.

Pod jakým jménem?

Nečitelným.

Pak přišla ta hrozná bouřka. Hotová potopa.

Ta žena odešla do svého pokoje

a čekala.

Styděla se ukázat obličej, řekla bych.

A pak došel ten dopis.

A vy jste jej otevřela.

Musela jsem. Jak jinak bych věděla, pro koho byl?

Přečetla jsem jen podpis.

"Můj anděli, mé všechno, mé druhé já.

Dnes to bude jen pár slov

napsaných tužkou."

Ihned jsem jí ho odnesla do pokoje.

Urċitě se jí nelíbilo co četla.

Hned potom odjela.

Nikomu neřekla ani slovo.

A pak, jak jinak, dorazil Herr van Beethoven.

Když zjistil, že ona je pryč, dostal zlost a ŝíleně vyváděl.

Byl jako šílenec!

Vyhodil židli z okna.

Zavolala jsem policii. Měla jsem z něho strach.

Herr van Beethoven!

Otevřete!

Zde je její podpis.

Je tohle "J" nebo "G"?

Připadá mi to spíše jako "A".

Nesla se jako hraběnka.

Jak vypadala?

REZIDENCE VON GALLENBURGŮ - VÍDEN

Nikdy jsem jí neviděla do obličeje.

Myslím, že nechtěla, aby ji někdo poznal.

Herr Schindler.

Zamkněte dveře.

Ale hraběnko...

Zamkněte dveře!

Nikdo nás nesmí rušit.

Není pravda všechno, co se o mně řiká.

Byl tu Holz s tím druhým.

Johannem.

Jak mohl mít Luigi tak hrozného bratra?

Těšili se dobrému zdraví.

Tvrdili, že jste ukradl Luigiho peníze.

Zřejmě věděli, že sem přijdete.

Proč? Neřekla jsem jim nic.

Jako odměnu za mlčeni chci, aby jste mi řekl všechno.

Obávám se, že je to nemožné.

Je naopak na mě, abych se tázal.

Proč bych vám to měla dovolit?

-Protože on to tak chtěl. -Kdo?

Maestro.

A to, co vám řeknu, zůstane mezi námi?

Na mé čestné slovo, hraběnko.

Ty klepy mají svůj podklad.

Byla jsem Luigiho velkou láskou.

Poprvé jsem se, se jménem Beethoven setkala, když mi bylo 17.

Slyšela jsem, že jeho hudba vzbuzuje takovou vášeň,

že je až nebezpečná.

Někteří ji považovali za obscénní a pro mládež nevhodnou.

Napsala jsem svým sestřenicím, Tereze a Josefíně.

Zily ve Vídni

v tom velkém světovém hlavním městě hudby.

Ty jistě budou vědět víc.

A také věděly.

Znaly ho důvěrně.

Důvěrněji, než byly tenkrát ochotny připustit.

Mnoho nocí jsem o něm snila

a pak otec dostal místo ve Vídni.

Byli jsme pozváni na hudební veċer do paláce prince Lichnowského.

Měl tam být i Beethoven.

Představovala jsem si, jak musí být urozený, ušlechtilý a dobrého vzdělání.

Nemohla jsem se ani dočkat. Vždyt' jsem ho měla slyšet hrát.

Jeho hudba na mě zapůsobila jako dosud žádná jiná.

A pokud jde o Beethovena

byla jsem unešena. Bála jsem se, že omdlím.

Dobrý večer.

Neviděla jsem vás.

Musím se tam vrátit.

Necháte mě tu, abych poslouchal toho osla

co hraje jako děvečka, tak ostře a staccato?

Ta hudba je nádherná.

Bylo mi řečeno, že Vídeňané mají skvělý vkus.

Jistě, ve vašem připadě to neplatí.

Vy musíte být Julia Guicciardi.

Slyšel jsem, že o vaše půvaby se bojuje.

Pane, jste hrubý a útočný. Odcházím.

-Hrajete na piano? -Cože?

Chci se stát vaším učitelem.

Přijdu za vámi zítra v 10.

Nepusti vás do domu.

Nemohla jsem tomu uvěřit.