Gun Shy

Dal jsem ti svých 18 nejlepších roků.

No tak, zabásnou mě, jestli odejdu.

Kvůli tobě jsem v týhle díře už 14 měsíců!

Takhle tu práci nezvládnu. Nech mě pracovat nebo jít do důchodu.

Ale takhle tu práci nezvládnu!

Bojím se.

Lonny, úkol je u konce.

Lonny, úkol je u konce!

Lonny...

Je to mnou? Jsem blázen?

Nemyslím si. Určitě ne.

Chci výhled na moře. To přece není přehnaný.

Podívej se na to.

Je to zatracenej hrad.

Dáme řeč, až půjdeš na penzi.

Jsem připravenej jít!

-Je moc brzo! -Už chci do důchodu!

Nevypadám na to?

Byl jsem ten nejlepší. Kabrňák, hrdina, zatracenej machr.

Ale výhled na moře je problém?

Do penze tě nepustím.

Dal jsem ti 18 let. Pravda?

Stály za to?

A co 14 měsíců příprav tvýho krytí?

Už je pozdě vycouvat. A ty bys chtěl?

Mám strach a nebojím se to přiznat.

Nechovej se tak nadřazeně. Taky by ses bál.

Jak by se to asi líbilo tobě?

Jak se daří, příteli?

Dnes ti bude jenom dobře.

Sedni si. Dám ti něco k pití.

Ne!

-Federále. -Ani hnout!

Musíš mi odsud pomoct, Lonny. Musíš mi pomoct.

Poslední výzva k nastoupení na let 2057 do New Yorku.

Do háje.

-Poslední výzva... -Počkejte!

To je můj let! Počkejte.

Ježišmarjá.

Sakra.

Bože. To snad není možný!

Pusťte mě ven!

Stačí, děkuji.

Nemáte za co.

Přál byste si něco?

-Nervózní z letu? -Ne, miluju lítání.

-Zdáte se trochu... -Jsem, trochu.

Jste v pořádku?

Jo, jen mě bolí břicho.

To je ze stresu. Mám velmi stresující práci.

-Co děláte? -Jsem...

-A co vy? -Jsem psychiatr.

Vážně?

Další případ je dost jednoduchý.

Gang bude kšeftovat s kolumbijskými penězi.

Očekáváme obrat po 90 dnech.

Myslíš, že budou Kolumbijci čekat tak dlouho?

V žádným případě. Jsou netrpěliví.

Prostě budou muset.

Záleží, jak moc si budou jistí.

Nemyslím si, že by to Fulvio Nesstra rozehrával.

-Má jen svaly. -Je to dement.

Je jako Jeffrey Dahmer.

Vzal si dceru Carmina Minnettiho.

Boží mlýny melou.

Něco před námi tají.

O jakých číslech tu mluvíme?

Vaillarovi jsou jedni z nejbohatších kartelů.

Jsou konzervativní. Myslím, že tak půl miliardy.

A jsme na rozcestí.

Uděláme zátah nebo se zaměříme na jejich banku?

Obojí. Při téhle operaci sbíráme

za spekulace i méně závažné činy.

Začnu s mezinárodním. Gene, ty taky.

Já ne. Dej to Lizzie.

-To ani náhodou. -To ani náhodou?

Už půl roku jsi nezvedl zadek.

Vezmeme kluka z K-10. Bože, chlapi.

Pardon.

Přiveď Davea Junipera.

Pardon!

Nechcete si vyslechnout mě? Já jediný

vím o týhle operaci.

Zaprvé, není možný vzít Vaillarům peníze.

Vyperou je a rozptýlí do

spekulací každých 15 až 90 dní.

Zadruhé, když ty peníze začnou kolovat,

mrtvoly začnou padat jako švestky.

A zatřetí, pokud vám to, pánové, nedošlo,

Zločinci to vědí!

Někdo nás prásknul. Naservírovali mě a Joshe

na stříbrným podnose s pistolí mezi půlkama.

Připadal jsem si jako kuře na špízu v domě Marthy Stewartové!

Charlie, všichni padouši jsou mrtví.

Warren Ganza ne!

Warren je nýmand. Není důvěryhodný a nemá kontakty.

Všichni hráči jsou teď tví.

Dobře, můžete se mnou počítat.

Ale bez týmu. Bez dalších očí, bez zvuku. Jen já.

A nikdo mě nebude pořád kontrolovat!

Chci za to jen ten výhled na moře.

Nezvládne to.

Neznáš ho. Nevíš, jaký je.

I ve svůj nejhorší den je pořád nejlepší.

Navíc nikoho jiného nemáme.

To je fakt. V DEA je hrdina.

A respektuju tvůj názor.

Ale operaci Miami podělal. Zemřel tam člověk.

Neříkám, ať se ho zbavíš,

ale měli bychom mít náhradní plán, kdyby začal vidět duchy.

Bude se držet, dokud neuděláme ten zátah.

Vsadí na svůj instinkt.

-Jste Charles Mayo? -Vyslovuje se to „Mejou“.

„Mejou“, jasně. Jsem Dave Juniper.

Byl jsem vybrán jako posila

a chci vám říct, že jsem nadšený z naší spolupráce.

Jste jedním z mých hrdinů.

-Kdo jsou ti další? -Keith Richards.

Pamatuj si, ať tě nikde nevidím.

Warren Ganza žije. Je na svobodě.

Bože.

Znova už ne, proboha.

Zatraceně.

Bože.

Chci s vámi mluvit o práci.

Všechno je to důvěrný, že jo?

No...

Podívejte, nikdy jsem to nedělal

a chci vám říct, že nehledám ani svý vnitřní dítě,

ani zklamání způsobený mou matkou.

-Dobře? -Jistě.

Je mi u zadku, že o mě máma nestála.

Nevím proč, ale říkal jsem:

„Mami, mami, mami.“

Pořád dokola, chápete?

Bylo to prostě...

Nevím.

Utřete si slzy.

-Každopádně... -Čas nám vypršel.

Ale měl byste přijít zase zítra.

-Už je konec? -Jsou to dvě hodiny.

-Déle už nemůžu. -Prosím.

Doktore, pomáhá mi to. Zaplatím vám to.

Zůstal bych, ale brzy mám skupinovou terapii.

Nemůžu zrušit čtyři další pacienty.

Jo. Jasně.

Děkuju vám.

Nechcete zůstat na tu skupinovou terapii?

Ne. Nemůžu to s lidmi sdílet.

Myslím si, že přesně to potřebujete.

Jste v cizím městě v neudržitelné situaci.

Trpíte odcizením a posttraumatickou poruchou.

Věřte mi, příteli. Potřebujete podporu.

Všichni v té budově vědí, že je mi proti srsti

hádat se kvůli něčemu takovému. Proč bych to dělal?

Dopadne to hranou nevinností, která jen přehlíží mé zájmy.

Žádám jí o něco naprosto jednoduchého,

„Už prosím nekupuj žádnou zmrzlinu Walton.“

Chutná tak chemicky.

A samozřejmě ona jako dezert naservíruje Waltonovu zmrzlinu!

Většinou se to děje v tichu. Při pracovní schůzce nebo večeři.

Z ničeho nic cítím strašný tlak.

Udělám dobrou věc, přijde trest.

Udělám špatnou věc, přijde odměna.

Předsedal jsem tam čtyři roky. Vrátím se a předsedou je Kramer?

-Nepočítám to. -...chuť křičet.

-Zlí vždy vyhrajou. -Touretteův syndrom.

-Je to ponižující! -Nejsem snad člověk?

To klidně budu nahý s pírkem v prdeli!

Mám chuť udělat něco tak nevhodného.

A sedím tam a říkám si:

„Jestli vybouchneš, zničíš si život.“

Ale to ten tlak ještě zvýší.

Co uděláte?

Prvně si chytnu jazyk pevně mezi zuby.

Takhle.

Pak tlačím bradu nahoru.

Ale to začne bolet, tak pak si jen koušu ruku.

-Funguje to? -Zatím.

Víte, jak všichni chceme žít život podle nás,

ale také se říká, že když něco chceme, dostaneme to. To se neděje.

Myslíte, že je to pravda? Nebo jen pohled na věc?

Nesnáším, když mluvíte povýšeně.

Zatímco se náš život odehrává v pekle

a já řeknu: „Je tady horko.“ Proč jsem hned ten špatný?

-To nikdo neřekl. -Vy ano.

-Vy ano, i když ne. -Jen jsem se zeptal,

jestli to není váš úhel pohledu.

Všechno je jen úhel pohledu.

Můj úhel pohledu je takový, jak svět vidím já.

A vnímám to tak, že ti zlí vždy vyhrávají.

Příště se tomu můžeme věnovat celou dobu.

Takže jsem na obtíž.

-Mám se cítit vinen? -To nikdo neřekl.

Ale zbývá nám 20 minut

a chci, aby i Charles mohl mluvit o svých problémech,

se kterými se v New Yorku potýká.

-Samozřejmě. Charlesi? -Charlesi.

No...

Vážně nesnáším melouny.