Listen to Me Marlon

Za svého života Marlon Brando nahrál hodiny soukromých nahrávek.

Žádnou z nich veřejnost nikdy neslyšela. Až do teď.

Tohle je začátek pásky.

Nahráváme na mono a mikrofon 1.

Dobře.

Poslouchej, řeknu ti, co jsem udělal.

Nechal jsem si digitalizovat hlavu.

Měli tam laser,

který přes tebe přejede

a digitalizuje tvůj obličej.

Dělal jsem hodně obličejů. Usmíval jsem se,

nebo jsem se tvářil smutně.

A oni to mají digitalizované.

A herci nebudou skuteční,

budou uvnitř počítače.

Jen se dívej, stane se to.

Možná je tohle labutí píseň nás všech.

Zítřek a zítřek a zítřek

se plíží svým pomalým tempem den po dni

až do posledních slabik zaznamenaného času.

A všechny naše včerejšky

osvětlují bláznům cestu k jejich prašné smrti.

Zhasni. Zhasni, krátká svíčko.

Život je jen pohyblivý stín,

nebohý herec, který se vzpírá a rozčiluje na jevišti,

až ho nakonec nikdo neslyší.

Je to příběh vyprávěný idiotem,

plný zvuku a zuřivosti, která neznamená

vůbec nic.

Rozumím. Všechny jednotky jedou k místu střelby.

Policie odpověděla na tísňové volání.

Nejednalo se o běžnou adresu,

volající nebyl obyčejný občan.

Volal Marlon Brando,

aby nahlásil střelbu ve svém domě.

Trápení

navštívilo můj domov.

Brando získal Oscara za film z roku 1954

V přístavu.

Už tenkrát byl známý

nejlepší americký herec v historii.

Bez svýho zboží, úplatků

a těch svých pistolníků jsi jenom obyčejná nula!

Stello!

Vsaďte se, že vliv Marlona Branda na herecký svět

bude cítit ještě za 500 let.

Udělám mu nabídku, jaká se neodmítá.

Marlon Brando byl v době střelby doma,

ale policista, který herce vyslýchal, řekl, že nic neviděl.

Střelba přitáhla pozornost k životu

jednoho z největších samotářů v Hollywoodu.

Bylo velmi složité zachovat si příčetnost a povědomí o realitě,

které vám úspěch sebere.

ZATRUBTE NA POZEMKU JE HLÍDACÍ PES

Bude to velmi osobní dokument

o životě mě, tedy Madona Sranda.

Víme, že je to ztrápený muž,

osamělý a sužovaný vzpomínkami,

ve stavu zmatení, smutku,

izolace a potíží.

Je moc raněný, než aby se socializoval tak, jak je běžné,

stal se mechanickou loutkou.

Možná měl pocit, že se ke němu chovali špatně.

A to chování ho naštvalo.

Snaží se sbírat kousky informací, chybějící části filmu,

aby se pokusil vysvětlit, proč je právě takový.

Deset, devět, osm, sedm, šest,

pět, čtyři, tři, dva, jedna.

SEBEHYPNÓZA #7

SEBEHYPNÓZA #7 Nech svou mysl cestovat

zpátky;

daleko zpátky.

Do doby, kdy jsi byl velmi mladý.

Kdy jsi ráno vstal,

oblékl se, a zatímco všichni spali,

chodil jsi po chodníku v Omaze

a sedával pod tím velkým jilmem.

Vítr pohyboval světlem

a stíny listů.

Je to jako překrásný sen

a volání jemného větru.

Tomu větru můžeš věřit.

TY ÍSÍ ty vzpomínky.

Vždycky jsem v životě měl pocit, že musím být volný.

Když jsem jel tím vlakem, byl jsem volný.

Rád jsem stával ve vagónu a poslouchal koleje.

Chápete?

Je to excentrický rytmus.

Do New Yorku jsem přijel s děravými ponožkami a děravou myslí.

Pamatuju si, že jsem se opíjel,

ležel a usínal na chodníku.

Nikdo mě neotravoval.

Vždy jsem byl někdo,

kdo byl na lidi velice zvědavý.

Rád jsem chodil ulicí a sledoval jejich tváře.

Chodil jsem na roh Brodwayské a 42. ulice

do obchodu s doutníky.

Tři vteřiny jsem koukal na lidi, když procházeli kolem,

a snažil se za tu chvilku analyzovat jejich osobnost.

Tvář může skrývat mnoho věcí.

A lidé vždycky něco skrývají.

Snažil jsem se uhodnout věci,

které o sobě lidé nevěděli.

Co cítí, co si myslí, proč se takhle cítí.

Proč se chováme tak, jak se chováme?

Jak zní odpověď?

Je vůbec nějaká odpověď?

Něco velmi potřebujete.

Nějaký kontakt,

nějakou zkušenost, abyste měli pocit naplnění.

Já se cítil hodně nedostatečně.

Neznal jsem dost,

neměl jsem dobré vzdělání.

Cítil jsem se hloupě.

NOVÁ ŠKOLA NEW YORK

Hercem jsem se stal vlastně omylem.

Chodil jsem do Nové školy sociálních věd,

byla to neobvyklá vzdělávací instituce.

Moji učitelé byli židé,

protože Nová škola bylo zároveň sdružení

pro židy, kteří utekli před Hitlerem.

Byli to velmi vážení lidé.

Chlouba akademie.

Kontrola nad vaším životem začíná s tímto předmětem.

Učila mě žena jménem Stella Adlerová.

Byla to skvělá herečka,

opravdu úžasná.

Vůně Iíčidel

a kouzlo divadelní zkušenosti

se odrážely v její vyučovací technice.

Hra nemá co dělat se slovy.

Nehrajete slovy,

hrajete svou duší.

Jako dítě jsem byl velmi plachý.

A také velice citlivý.

V divadle je herec šéf.

Ústupky jsou proti přirozenosti lidského života.

"Neboj se," řekla mi.

"Máš právo být tím, kým jsi,"

"kde jsi a jak tam jsi."

Tam nahoře buďte upřímní.

Dovolte si cítit.

Cítit lásku, nebo vztek.

Vyřkněte myšlenky, které vás trýzní.

Každý má svůj příběh,

něco, co skrývá.

Nenoste do současnosti nic,

co nemá minulost.

Velmi brzy rozvíjíme své herecké techniky.

Už jako děti,

kdy házíme ovesnou kaši po zemi,

abychom získali matčinu pozornost.

Hraní je přežívání.

Ano, to je má matka.

Na tamté fotografii.

Tohle je portrét mé matky. Bylo jí asi čtyřicet.

Byla velmi podivuhodná.

Například oblékla husu, kterou jsme měli jako mazlíčka,

do obleku Santy Clause.

Vyrobila jí kostým,

dokonce i s bradkou.

Byla opravdu vynalézavá a umělecky založená.

Hrozně mi chybí.

Od matky jsem získal smysl pro absurdnost.

Měla falešné zuby.

Občas se zasmála.

Když se smála,

zuby jí vypadávali z dásní.

Čím víc jsme se smál, tím víc se mála ona.

Nakonec jsme se oba chechtali.

Matka mě naučila milovat přírodu

a mít blízký vztah ke zvířatům.

Nepřišli byste s melodií, kterou by nezahrála na klavír.

Nikdy.

Rád na ni vzpomínám.

Měl jsem rád vůni alkoholu zjejího dechu.

Její dech byl velmi sladký.

Je to krásná vůně.

Má matka byla alkoholička.

Žili jsme v malém městě a matka byla místní opilec.

Ke konci začala chřadnout a byla agresivní.

Moje matka zmizela.

Někam odešla, nevěděli jsme kam.

Chodíval jsem pro ni do vězení.

Tyhle vzpomínky mě dodnes plní hanbou a vztekem.

Musíte neustále hrát.

V divadle není důležité obhajovat svoje chyby.

Je důležité je překonat.

Stella byla hodná a pozvala mě k sobě domů.

Stal jsem se součástí její rodiny.

Když jsem hodně trpěl a byl jsem zmatený životem,

měla pro mě spoustu lásky.

Nikdy jsem neudělal nic,

v čem bych byl podle ostatních dobrý.

Ona mi položila hlavu na rameno

a řekla: "Neboj se, chlapče.

Podle toho, co vidím,

o tobě uslyší celý svět."

Stanley Kowalski z filmu Tramvaj do stanice Touha,

tato role mu zajistila mezinárodní slávu.