A Nearly Normal Family (En helt vanlig familj)

Zní to, že máš komplikovaný vztah s oběma rodiči.

Stello?

Bylo to tak vždy?

Co by se podle tebe stalo, kdyby se zachovali jinak?

Ahoj.

Ne, vezmu je.

A je to.

Užij si to tam, zlatíčko. Pij hodně vody, má být horko.

- Jo, nezapomeň pít. - Slibuju.

- Ahoj. - Ahoj.

- Mám vás ráda. - Dej hodně gólů.

- Jo. - Přihrávej Amině.

- Jo. - Ahoj.

- Ahoj. - Měj se!

- Čau! - Ahoj.

Jak je? Čus!

- Dej mi pusu. Amino! - Ahojky!

- Čau. - Těšíš se?

- Jo. - Vezmu ti to.

Jasně že se těším.

Mám iPad, můžeme se dívat na horory.

A vzala jsem mrtě sladkostí.

Na koho tam zíráš?

Je fešák, co?

Jmenuje se Robin Kjellander. Je novej přírůstek do A-týmu.

Bude dělat asistenta trenérovi.

- Budeš spát nahoře? - Jo.

Fajn.

Amino, tady!

- Ta… - Hezký!

- Paráda! - Míč!

Rychle, Melisso!

Tady!

Pěkně, Stello!

Výborně, Amino!

- Neměli jsme si jít zaplavat? - No jo.

- Zaplavat? - Jo.

- Ne, znova už ne. - Proč ne?

Včera mi z toho bylo blbě. To jsi necítila to mořský dno?

- Bylo to zatraceně nechutný. - Nemusíš se dotýkat dna.

Čekáš, že se budu vznášet jako kachna? Ani omylem.

Nemůžeme jenom odpočívat? Musíme dokoukat ten film.

- Ahoj. - Ahoj.

Hrála jsi dobře. Kvalitní střely a pohyb.

- Dík. - Jen tak dál.

Můžu mít dotaz?

- Jasně. - Chtěla jsem si jít zaplavat.

Dobře.

Nechceš jít taky?

Jenom my dva?

Jo.

- Stello? - Jo?

- Kam vyrážíš? - Zaplavat si.

S Robinem.

- Ledový. - Byl to dobrej nápad.

Že jo?

Je mi kosa.

Pojď.

Robine, my…

Počkej.

Počkej.

Robine, počkej.

Počkej.

Robine, já to nechci.

To je moje soukromá loděnice!

Nevím, co na to říct, Stello.

Je ti 15 let. Je ti 15.

- Bylo to omylem. - Omylem?

Nechtěl přestat.

I když já to nechtěla.

Stejně pokračoval.

Nechtěla jsi to?

A řekla jsi mu to? Že to nechceš?

- A stejně pokračoval dál? - Jo.

Stello.

Tohle je fakt vážná věc.

- Je to pravda? - Je.

Budu zlehka tlačit, ale nemělo by tě to bolet.

Nádech.

Dobře. Moc dobře, Stello.

- Vedeš si skvěle, zlatíčko. - Už máme skoro hotovo.

Bylo zřejmé, že má zarudlé stehno, ale napsala jste tady: „Žádné anomálie.“

Neměla žádné stopy po…

- Vždyť tady mluvíme o… - Netvrdím, že se to nestalo.

Stello?

Musíš mi to říct, je to důležité.

Co přesně se stalo?

Nechtěla jsem to,

ale i tak pokračoval.

Řekla jsi mu, že to nechceš? Jak jsi to řekla?

- Řekla jsem mu, ať toho nechá. - Dobře. A jak?

Jak jsi to řekla? „Ne, nechci. Já…“? Snažila ses ho odstrčit?

- Ne. - Ne.

To jsi neudělala vůbec nic?

- Jo, udělala. - Jo, no…

Nemohl ti Robin špatně rozumět?

Nemohl to špatně pochopit? Řekla jsi mu to jasně?

- Ne. Nebo já nevím. - No…

Ulriko?

- Co? - Já nevím.

Počkáš v kuchyni? Za chvilku přijdu.

Tak dobrá.

Zkus se teď vyspat a…

A je to.

Ty mě neposloucháš? Musíme to nahlásit na policii.

Poslouchám tě,

ale lékařské vyšetření nevykazuje žádné známky znásilnění.

Upřímně řečeno, kdybych…

Být státním zástupcem, vůbec bych se tímhle nezabývala.

Nejde o to, že bych jí nevěřila. Ale neměla bych nejmenší šanci vyhrát.

Takže to máme nechat být? Musíme přece udělat to, co je správné.

- Správné pro koho? - Pro všechny přece!

Miláčku, jsme na stejné straně.

Tohle není otázka morálky, ale práva.

Když to nahlásíme na policii,

všichni to budou zpochybňovat. Napřed policie.

„Políbila jsi ty jeho? Kdo koho svlékl?“ Lidi se rozdělí na dva tábory.

A nakonec to bezpochyby nejvíc ublíží Stelle.

A co je ještě horší,

ani to nevyústí v obžalobu, protože nemáme svědky.

Co mi tím jako chceš říct?

Co je důležitější?

Ochránit Stellu předtím, aby jí už nic neublížilo,

nebo to nahlásit na policii, a ničeho tím nedosáhnout?

Takže to máme hodit za hlavu? Předstírat, že se nic nestalo?

- Ale věříš jí, nebo ne? - Samozřejmě.

Ale na tom vůbec nezáleží.

U soudu záleží jenom na tom, co můžeš prokázat.

Tak to prostě je.

Adame, lásko,

jsem advokátka. Takové případy vidím pořád.

Musíme být zajedno.

- Fajn. - Jo.

Dobře, vyřešíme to sami.

Nenahlásíme to.

Stello.

Stello…

O ČTYŘI ROKY POZDĚJI

SKORO NORMÁLNÍ RODINA

DCERA

Učila jsem se celej den a chtěla jsem klidnej večer.

Ne, na to zapomeň, Amino. Poslouchej. Dneska jsi moje.

Nemusíš se ožrat a nechat se vyprstit na záchodcích.

Ale mám narozeniny.

Tak jo.

Fajn, souhlasím.

Kdy dorazíš?

Co nejdřív. Max za hoďku.

Dobrá.

Moučník už se nese.

Takže.

Co ty na to?

- Chceš dostat dárek už teď? - Jo. Jo, sem s ním.

- Vše nejlepší, broučku. - Vše nejlepší.

- Už je jí 19 let. Šílený, co? - To teda jo.

Přečti si to.

Dobře. Děkuju.

Podívej se ven.

Pěkný, co?

- Ten moped? - Jo, už nemusíš jezdit do práce na kole.

- Je hezkej, ale… - Není ta barva moc dětinská?

Holky ve tvém věku mají údajně tuhle barvu rády.

Proč mě neposloucháte?

- Chtěla jsem přece peníze na cestování. - Já vím, ale…

- To je to tak těžký pochopit? - Stello.

No, můžeme…

Probereme to pak. Nesou nám dezert. To je krása.

- Tiramisu. - Jo.

Vypadá to lahodně.

- Děkuju. - Děkuju.

Díky.

- Dobrou chuť. - Díky moc.

- Děkuju. - Děkuju.

Oni to tady zrenovovali?

Copak…

Nebyl ten bar předtím tamhle?

Jo. Jo, nejspíš.

- Jo. - Volají mi zase z univerzity.

Musím to vzít.

Omluvte mě.

Ahoj! Na chvíli se vzdálím, abych mohla…

Jo.

Pracuješ zítra?

- Ne, vzala jsem si volno. - Jasně.

Nebo jsem jim řekla, že mám migrénu. Kolegyně chtěla víc směn.

Stello,

neměla bys lhát.

Ani o maličkostech.

Oukej.

- Copak ty nikdy nelžeš? - Ne, snažím se tomu vyhýbat.

Mysli na lidi, co skutečně trpí migrénami.

- Může to být vážně náročné. - Jasný.

- Může. - Tak jo.

Ne, to jsem nikdy neřekla.

Ne.

Jo.

- Čus! - Čus.

Amino!

- Stella je tady! - Čau, jak je?

- Ahoj, Stello. - Ahoj, krasavice.