Hmyz (Insect)

Jé!

- Jé! - Promiňte!

[úvodní orchestrální skladbu přerušuje čvachtavé hemžení hmyzu...]

- A seďte u toho! - Co?

Seďte u toho. Ne?

Jinak to bude normálně, on tady klapne,

napřed řekne: „Zvuk!“, vy řeknete: „Jede!“, pak klapne.

Dámy a pánové, je běžnou praxí,

že autoři knih píší ke svým příběhům předmluvy.

Ne snad proto, aby nedůvtipným čtenářům vysvětlili smysl svého díla,

ale proto, aby jim dali klíč k tomu, jak jejich knihu číst.

Zda vsedě u šálku kávy,

nebo vleže na pláži pod rozevřeným slunečníkem,

anebo pod peřinou s baterkou v ruce.

Někdy se také v předmluvách píše o tom, jak kniha vznikla.

Proč by tomu nemohlo být také u filmu.

Stop!

- To nevadí, to nebude... - Tam nemá bejt, že řekne „zvuk“!

- A to tam bude nahraný? - To tam je.

- Tak to je v pořádku. - Ale je to takový nelogický.

No, to je celý nelogický, co byste chtěl?

Bratři Čapkové napsali hru „Ze života hmyzu“ v roce 1924.

V té době ještě Adolf Hitler seděl v mnichovské pivnici,

pil pivo a škrtal ze svého rodokmenu židovské předky.

A Džordžimordo Džugašvili, teprve přejímal Leninovo dědictví,

aby ho později změnil v jeden veliký gulag.

Hra tedy neměla být ještě politickou satirou.

Šlo o čistý juvenilní misantropismus.

Není divu, že čeští fangličkáři,

kteří ještě nevystřízlivěli z euforie nad čerstvě nabytou samostatností,

Čapky seřvali pro nemístný pesimismus.

A mladí bratří si dali říct. Napsali ke hře optimistický konec.

Ó, jaký to krásný den.

Den, ve kterém se pravděpodobně zrodila předposranost,

která později v českých zemích vykvete obludnými květy

a stane se českým národním znakem.

O tom ale náš film není. O čem tedy je? Já nevím.

Já jsem psal scénář tak, jak to ze mě lezlo, na jeden zátah,

jako se píší automatické texty.

Jedině... Ne.

O tom ale náš film není. O čem tedy je? Já nevím.

Já jsem psal scénář tak, jak to ze mě lezlo, na jeden zátah,

jako se píší automatické texty.

Bez jakékoliv racionálního nebo morálního... Do prdele!

Bez jakékoliv racionální nebo morální kontroly.

Jedině tak se totiž vyvarujete mesianistickému pokušení

velkých umělců lidstvo napravovat, vylepšovat, varovat, zušlechťovat.

Nejde to. Přečtěte si Freuda.

Jediná adekvátní odpověď na surovost života

je cynismus fantazie, jak by řekl jeden český prokletý básník.

Mohl by mi někdo říct, kde jsou ty zatracení chrobáci?

- - Už deset minut tady měli bejt!

Kláskovou chytl ischias.

To je holubník!

Takhle se nedá pracovat!

Jedna, dva, tři!

Dávám vám ještě pět minut, pak to rozpustím.

Tři minuty!

Dvě minuty!

Třicet vteřin!

Máš přesně třicet minut zpoždění!

- Dvacet dva! - Tak takhle by to nešlo!

- To bych tě, Karle, musel přeobsadit. - Prosím tě, nedělej z toho vědu.

Minule to bylo patnáct minut, dneska už třicet!

Dvacet dva.

Příště to bude hodina. Jak k tomu ti ostatní přijdou?

- Mám povinnosti. - Povinnosti, povinnosti!

A my ostatní je nemáme, nebo co?

Klásková si klidně zůstane doma v posteli, ty máš povinnosti.

A jak to, že tu není Tulák?

Měla jsem vyřídit, že se Lojza omlouvá,

že musí doma čekat na listonoše, má mu z domova přijít nějakej balík.

No, to je úžasný.

To je skvělý! Tak nějakej posranej balík se žrádlem je mu milejší než...

Když vás to nebaví, tak to rozpustíme. Mně na tom nesejde!

Já můžu klidně věnovat svůj čas něčemu užitečnějšímu.

Můžeš mi říct čemu, prosím tě?

Kde jest můj hoch, můj šašek?

Měl jsi ho nechat, frajera.

Tady jsem vám něco přinesl,

abyste vůbec věděli, co, nebo koho, to vlastně hrajete.

Největšího rozkvětu, rozmanitosti, dosáhl hmyz v třetihorách,

zatímco Homo sapiens se vyvinul teprve během čtvrtohor.

Je tedy daleko starší než my.

- Kdo? - Hmyz!

A kterej že je ten chrobák?

Tenhle.

Tenhle?

Ne.

Tenhle!

To nepoznáš ani hovnivála? Přece tady ten s tou kuličkou!

Ale předtím jsi ukazoval na tohohle.

Ukaž.

Kdo z vás mi říci může, kdo jsem?

Ble! Brrr!

Tak, když jsme si tak hezky popovídali o hmyzu,

měli bychom si také říct něco o hře a jejích autorech.

Ze všech her bratří Čapků

byla komedie Ze života hmyzu snad nejméně pochopena.

Především byl hře vytýkán bezvýchodný pesimismus.

Bratři Čapkové tyto výtky těžce nesli a tak...

Já to nechápu, jak mohli takhle vyměknout?

Prostě ten konec hry přepsali jaksi optimisticky.

Přitom nikdo je k tomu nenutil.

Já si nemůžu pomoct, já v tom vidím předposranost.

Chtěli se zavděčit, chtěli to prostě být hodní Masarykovi chlapci.

- Moc pěkný. - Děkuju.

Asi se v duchu ptáte, jakou variantu textu jsem pro vás zvolil?

Optimistickou, nebo pesimistickou?

Aniž bych si chtěl věc zjednodušovat.

Myslím, že nemá cenu ze sebe dělat falešného hrdinu.

Režisér by měl sloužit autorovi, tedy v tomto případě autorům.

Když to tak přepsali, co já teďka s tím?

Přece jenom jsou to bratři Čapkové!

Když jsme si teda tohle ujasnili, mohli bychom přejít k práci herce.

Všichni víte, že jsem zastáncem metody Konstantina Stanislavského.

Přiznávám, že to není zrovna teďka v módě,

ale nic komplexnějšího, názornějšího, hlubšího...

- Tak, tak! - ...podle mě, nebylo vypracováno.

Tak. A furt to tak jako ještě rozdělujte.

A mělo by to ve vás vždycky při každým pohledu...

- Ano, trošku se víc... - Aby to potom vyvrcholilo.

To v tom výraze to bylo dobrý, jen jsem měl pocit,

jako kdyby ten hlavní, komu to říkáte,

byl tady a tady nikdo není.

- Aha, já sem myslel, že Růženu. - Tady je Růžena.

- Ale ono to vypadalo tady. - Jo.

- Čili když, tak na Růženu. - A Růžena je vlevo a Budař vpravo.

- Jo? - Hm.

Čili tam, i na toho Borovičku,

- rozdávat to spravedlivě. - Ano.

Akce!

Když jsme si teda tohle ujasnili, mohli bychom přejít k práci herce.

Všichni víte, že jsem zastáncem metody Konstantina Stanislavského.

Přiznávám, že to není zrovna teďka v módě,

ale nic komplexnějšího, názornějšího, hlubšího

podle mě nebylo vypracováno.

Například jeho princip převtělování herce.

Seru na to! Co jste to za lidi?

Já se tady namáhám vám vysvětlit...

To jsme mohli všichni zůstat doma. Hezky v posteli. Nebo čekat na balík!

Jakže, jsou koně sedláni? Co budeme zkoušet?

Ne, Františku, to nebylo na tebe, klidně spi, já ti řeknu.

Dějství druhé, strana třicet jedna.

Prosím, Tulák tady není, čeká na balík.

Přeskočíme to.

Prosím, Chrobáčice má ischias.

Ale Chrobák je tady.

- - Chrobák!

Chrobák!

Zde!

Jituško, prosím tě, házej mu chrobáčici místo Kláskový.

Hm.

Mi mi mi mi mi.

Tak prosím ticho, dámy a pánové, jdeme na to.

Na scénu se vyvalí velká koule hnoje, strkaná párkem Chrobáků.

Velká koule hnoje, strkaná párkem Chrobáků!

Nestalo se jí nic?

Tak seš Chrobák, ne?

Hm.

Já... já... já... Celá, celá zem praská!

Já... já se rodím!

Ch... chystá se, chystá se něco velkého!

Ukaž.

Tady!

Na scénu se vyvalí velká koule hnoje, strkaná párkem Chrobáků.

Ne... nestalo se jí nic. Nic?

I toto! Jejej, kdepak! Achich, to leknutí!

Viď, kuličko, že nic? Ty, ty, ty, ty naše drahá kuličko!

Aha, ha ha ha, ha. Náš kapitálku!

Naššš... naše mr... mrvičko!

Naše z... zlato! Naššš... naše všecko!

Ty krásný trůsku, ty poklade, ty skvostná kuličko,

ty naše zlaté jměníčko.

Ty... ty naše lásko a jediná radosti,

co jsme se našetřili a nasháněli.

Mrvičky nanosili

a smradlavých drobečků nastřádali,

od huby si utrhovali.

A nohy si ubrousili a hromádek rozryli.

- - Než jsme si tě...

- - ...si tě tak hezky uhnětli