Malcolm & Marie

NETFLIX UVÁDÍ

Sluší ti to.

Co?

Říkám, že ti to dnes moc sluší.

Neslyším tě!

Říkám, že ti to dnes moc sluší, lásko.

Díky.

Lásko!

Jsem trochu líznutej. Protože život je fajn.

- Zmákli jsme to! - Co?

Napsal jsem, režíroval a uvedl film,

kterej dneska divákům vyrazil dech.

Vidělas to? Vidělas ty lidi?

Vidělas je?

Vidělas ty diváky?

Vytřel jsem jim zrak.

Posledních osm minut bulili,

a když šly titulky, byla to bomba.

Jako by vybuchla bomba.

Je to fajn pocit.

Pořád tomu nemůžu uvěřit.

Pak jsem mluvil snad s šesti kritikama. S šesti nebo sedmi.

Byli na mě celí žhaví.

Chápeš?

Ten běloch z Variety to žral a ten z IndieWire taky.

A co teprve ta běloška z LA Times.

Opakovala, že jsem novej Spike Lee,

novej Barry Jenkins, novej John Singleton.

Kouknu na ni: „A co novej William Wyler?“

Bylo vidět, jak přemýšlí, jestli byl William Wyler černej.

A pak si uvědomila, že to je taky rasistický.

Celá zrudla. Bylo to k popukání.

Marie, byla to sranda.

Zakoktávala se a blábolila:

„Váš film byl tak dojímavý.

Malcolme, vzalo mi to dech. Panebože, Malcolme.“

Pořád jen „Malcolme, Malcolme“.

Bílí se fakt vycajchnovali.

Ale bylo zajímavý,

protože jsem černej režisér

a hlavní hrdinka je černoška,

jak se mě snaží politicky zaškatulkovat,

i když je to film o holce, co se snaží vyhrabat z drog.

Nemá to lehký, protože je černá?

No jasně!

Ne? To je taky pravda, ale ten film není o rasismu.

Ne. Je o studu, vině a o tom, jak se tomu nedá uniknout.

A otravuje mě, že spousta novinářů

se musí předvádět se svým vzděláním.

Malcolme, tys taky chodil na vysokou.

Ale nejsem akademik. Nevytahuju se.

Netočím filmy pro tři lidi ze svýho ročníku mediálních studií.

Jsem filmař.

Ne?

Jsem filmař, lásko? Jsem.

A chci být vnímanej v širším kontextu.

Nepotřebuju, aby nějakej běloch vykládal,

že je to o rasismu, protože se to právě hodí.

Už vidím ty recenze.

Bude to asi takhle. Tak oni píšou.

„Film je břitkou analýzou hrůz…“

Mají rádi takový slova.

„…hrůz systematického rasismu v péči o duševní zdraví.“

A ne komerční film

o feťačce, co se snaží dát dohromady.

Jsou to šílený pedanti.

Fakt jo. A jasně…

Jste chytrý, jasně. Jste uvědomělí.

Ale nechte nás umělce si s tím vyhrát.

Pohrát si s formou.

Připravuješ scénář o Angele Davisové.

To je něco jiného.

Rozhodl jsem se natočit skutečně politický film,

ale všechno není politika, i když jsem černej.

Angela Davisová by asi nesouhlasila.

To asi ne.

Ale vážně, když natočím podělanej LEGO příběh,

nebude to proto,

abych ukázal že americké impérium je postavené na práci otroků.

Třeba chci jen natočit LEGO příběh.

- Ale nechceš. - To je pravda.

Ale LEGO příběh byla pecka. Byl boží!

A v životě jsi neměl dobrou kritiku.

To je… Máš pravdu.

Stěžuješ si na recenze, které ještě nebyly napsané.

Zase máš pravdu.

Tak přestaň. Vypadáš jako vůl.

Jo.

Ale víš, jak to myslím.

Jo, ale nech si to na jindy.

Jo.

Stěžuješ si na tu holku z LA Times,

protože tě jednou zkritizovala.

Nebyla to jen špatná kritika,

byla hloupá. To je rozdíl.

Tak ať je po tvém.

Srovnává tě se Spikem Leem a Barrym Jenkinsem.

Píše tak průměrně.

Tak jo, nejsi nový Spike Lee ani Barry Jenkins.

- Williama Wylera asi nezná. - Já taky ne.

Už se to vaří? Přinesu makaróny a sýr.

- Ty nevíš, kdo je William Wyler? - Ne.

Natočil Nejlepší léta našeho života.

Bylo to hustý. Ben Hur?

Jeden z nejvšestrannějších filmařů. Na Větrné hůrce.

Chytej.

Prázdniny v Římě.

To je klasika.

Ale ty neděláš do filmu.

Máš pravdu, nedělám.

- Bavila ses dneska? - Bylo to pěkné.

Pěkné.

Celý večer jsem mluvil s milými, usměvavými boháči,

kteří by o mě před měsícem ani nezavadili.

Díval jsem se na tebe

a říkal si,

že jsi nejkrásnější bytost na světě.

A nejvíc sexy.

Nikdo není víc sexy. Anthony to taky povídal.

Nemyslel to špatně.

Myslel to dobře.

Když jsem tě viděl…

s tou brusinkovou limonádou…

jak se usmíváš, štěbetáš…

říkal jsem si, jaké mám štěstí.

- Už jsem tě chtěl mít doma. - To je roztomilý.

Hladit ti zadeček a líbat ho.

Říkat ti, že tě miluju.

Miluju tě, Marie.

Chceš slané máslo?

Chci jen tebe.

Co to bylo?

- Co? - Falešnej úsměv.

- Ale ne. - Přisahámbohu.

Nic to nebylo.

Blbost, mám tě přečtenou. Poznám to.

Třeba mě nemáš přečtenou.

Ne, mám tě přečtenou.

- Celý večer jsem nejedla. - Tím to není.

Je pozdě. Najíme se a půjdeme spát?

Prosím tě, Marie. Nechci se hádat.

Já taky ne. Proto ti vařím sýrový makaróny.

Takže jsi naštvaná.

Ne.

- Jde o to, co řekl Anthony? - Ne.

- Vtípek, že jsi modelka? - Ne.

Neber to vážně. Je starej a z jiný doby.

Neberu to osobně.

- Vážně? - Vážně.

- Tak kvůli Taylor? - Ne.

- Fakt? - Jo.

- Chováš se k ní divně. - Nechovám se k ní divně.

- Jsi bázlivá. - Bázlivá? Fakt?

- Moc toho nenamluvíš. - To je něco jiného.

- Já jen… - Co?

Bázlivá, jako bych se styděla, a ona byla anglická královna?

Tak jsem to nemyslel.

Tak jak?

Je filmová hvězda.

- Bude filmová hvězda. - Ať to nezakřikneš, Malcolme.

Nevím, co pěkného jí říct, tak mlčím.

- Proto ještě nejsem bázlivá. - Všímá si toho.

Fakt?

- Fakt. - Jak to víš?

- Prostě to vím. - Fakt?

Vidí, jak se chováš k ostatním. Jsi výřečná, zábavná.

Jsem prostě dobrá společnice.

Jasně. A to ji znejisťuje.

Co? Že ostatní taky mají osobnost?

Ne. Jde o to, že nejsi přirozená a ona to vidí.

Přežije to.

Tak co tě štve?

Marie, něco tě štve.

Co tě štve?

Marie!

Marie.

Marie!

Marie?

Řekni něco.

To není dobrej nápad. Promluvíme si zítra.

- Jsi na mě naštvaná. - O nic nejde.

Nemůžu spát, když se zlobíš.

Malcolme, zaručuju ti,

že teď si nic kloudnýho neřekneme.

- Jak to víš? - Znám tě.

- Jak to myslíš? - A miluju tě.

Co to znamená?

Nejsi schopen snížit napětí,

když nejde o práci. A i tam jenom někdy.

Proč vždycky, když je něco fajn,

musíš najít něco,

nějakou podělanou pitomost, která to zkazí,

abysme neměli co oslavovat.

- Fakt? Opravdu to chceš? - Jo.

- Dobře. - Tak jo. O co jde?

- O tvůj proslov. - Prosím tě.

To přeháníš.

Vážně ti je každá maličkost dobrá, abys to zkazila.

Zapomněl jsi mi poděkovat. To není maličkost.

Děkoval jsem ti už mockrát.