Jazz for Two

Jazz for Two

Jazz for Two

Super.

2. DÍL

Chce se mi spát.

Vstal jsem moc brzo.

Ve školní uniformě vypadáš dobře.

Že jo?

Neměj strach. Všichni žáci v téhle třídě jsou hodní.

Dobře.

Můžeme?

Co jsi to právě řekl?

Je to pravda, člověče.

- Pěknej kluk. - Nováček.

Utište se.

Máme tu nového studenta.

- Můžeš se třídě krátce představit? - Ano.

Ahoj, ode dneška jsem tu novým studentem a jmenuju se...

Yoon...

Se...

Heon.

Yoon Se co?

Je kvůli vám všem asi nervózní.

- Se-heone? - Ano?

Jsem Yoon Se-heon.

Roztomilé.

Se-heonův obor je klasický klavír.

Dlouho se vzdělával doma. Na umělecké škole je poprvé.

Pomůžete mu s přizpůsobením se na naší škole, že?

- Ano. - Ano.

Suh Do-yoongu?

Ano?

Se-heone, posaď se vedle něj.

Dobře.

Dej tu tašku pryč.

Ahoj.

Ahoj.

- Jsem Suh Do-yoon. - Těší mě.

To je buben?

Ano. Vířivý buben.

Po této hodině mu ukaž školu, Do-yoone.

Ano, ukážu.

Dobře, kde jsme skončili?

V dnešní hodině se budeme věnovat vývoji hudby v renesanci.

V renesanci měla hudba velký náboženský význam.

Umělecky byly její vzory více rozvinuté.

Chorály a instrumentální skladby se vyvíjely denominacionálně.

Hej.

Co je? Vyděsil jsi mě.

Co děláš? Hraješ si na výtvarníka?

Jen dělám úkol.

Co chceš?

Co je to?

Neptej se.

Ježiši, to je tak trapné.

Dáš to Han Tae-yimu?

Hej.

Ta holka.

To byla ošetřovna.

Jídelna je na druhé straně. Občerstvení je vzadu.

Tělocvična je na konci chodby. Asi 30 metrů odsud.

Předpokládám, že víš, kde je sborovna.

Měl bych ti říct o vrátnici? Asi bys to měl vědět. Je to...

Hej, co tam děláš?

Co je tohle za místnost?

Co asi?

Zkušebna klavíru.

Ta, kterou jsem včera používal, vypadala úplně jinak.

Kde?

Byla špinavá a stál tam starý klavír.

- Aha. Byl jsi v té strašidelné. - Strašidelné?

Ano. To byla stará zkušebna.

Slyšel jsem, že ji chtějí zbourat. Neudržuje se.

- Ale klavír se zdál být v pořádku. - Opravdu?

Ale koluje o ní pověst, že v ní straší, takže tam nikdo nechodí.

Trochu to chápu. Její stav...

Ježiši, nestraší v ní.

Ježiši? Spíš... "Ježíši, zachraň mě".

Nechtěl jsem ti to říkat.

Pojď sem.

Lidé slyší divné zvuky, když jdou kolem té místnosti.

Divné zvuky?

Promiňte?

Počkat.

Co se děje?

Tak ten zvuk klavíru...

- Myslím, že jsem něco slyšel. - Co?

Do háje!

Mluvím vážně. Stál jsem u dveří a klavír přestal hrát.

Vážně?

Jo.

Na umělecké škole hraje spousta lidí na klavír.

Musel jsi se splést.

Opravdu?

Takže tu zkušebnu nemůžu používat?

Není to zakázané ani nic takového.

Nikdo ji neudržuje, že?

Už jsem ti to říkal. Nikdo ji nepoužívá.

Tae-yone, kde jsi byl?

Jste si blízcí?

Proč?

Cože? Jenom mě to zajímá.

- Je to můj přítel. - Tvůj přítel?!

Na co to myslíš?

Pokud je tvůj kamarád kluk, je to tvůj přítel.

Mohl jsi říct jen kamarád.

Jsi roztomilý.

To je Han Tae-yi.

Jsme si docela blízcí.

Taky hraje na klavír?

Možná trochu. Hraje hlavně na trubku.

Na trubku?

Ten hlupák?

- Zamiloval ses do něj? - Co? Cože?

Pořád na něj zíráš. Zamiloval ses do něj?

Co to sakra? Naháníš mi hrůzu.

A co ty?

Co já?

Tvoje hra na klavír.

Jsi dobrý?

Nejsem tak dobrý.

Kromě klasiky, který žánr máš rád?

Jazz.

Jazz?

Tak nějak?

Něco takového. To je jazz.

Jsi divný.

Jez. Jez.

Byl jsem tak zabraný do přemýšlení o klavíru, že jsem úplně zapomněl.

Zapomněl jsem, že tu nemám přátele.

Co?

Co jako?

Zajímá tě ten novej?

Ne.

Je mi ho líto. Nepozveme ho k nám?

Celou dobu na tebe zíral.

Říkal, že má rád jazz.

Kdo se tě ptal?

Nikdo.

Tohle je vynikající.

Proč jsi na mě naštvanej?

Proč na mě tak zírá?

Zjistil, že jsem byl ráno v té staré zkušebně?

- Paní učitelko? - Ano?

Zkušebna je obsazená.

Nejsou nějaké volné?

Zarezervoval sis nějakou?

Zarezervoval?

Pokud chceš hrát mimo výuku, musíš se předem zapsat.

S tou rezervací, za jak dlouho přijdu na řadu?

- Nevím. Asi za měsíc. - Cože?

Za měsíc?

Hodně lidí tu místnost používá, takže je vždy rezervovaná.

Zatím budeš muset hrát doma.

- Proč? Nemáš doma klavír? - O to nejde.

Ale je tu důvod...

- Děkuju. - Jistě, měj se.

Dobrá práce, všichni.

- Děkujeme, paní učitelko. - Děkujeme, paní učitelko.

Nepůjdeš domů?

Co?

Za chvíli.

Pojďme.

- Se-heone? - Ano?

Uvidíme se zítra.

Jo, měj se.

Proč jsi na něj tak milý?

Žárlíš?

Au, au. Už to chápu. Pusť mě.

To je Ju-hee.

- Hej. - Co?

- Jdi napřed. - Jo. Co?

- Proč? - Něco si vymysli.

- Ber to jako můj narozeninový dárek. - Dárek?

Seniore Do-yoone.

Kde je Tae-yi?

Tae-yi?

Už šel domů.

Opravdu? Proč jsem ho neviděla?

Co?

Nic.

Tak já jdu.

Dobře.

- Jdu tímhle směrem. - Ano.

- Měj se. - Ahoj.

Ale koluje o ní pověst, že v ní straší, takže tam nikdo nechodí.

Je tu někdo?

Duchové nejsou strašidelní. Strašidelné je nehrát na klavír.

Pravděpodobně se už znovu neobjeví.

Jakou píseň bych měl zahrát?

Dal jsem ti jasné varování.

Jestli tu budeš hrát na klavír, zemřeš.

Ignoroval jsi moje varování?

Počkej.

Nepřeháníš to už trochu?

Co?

Neviděl jsem, že by tu někdo tu místnost používal.

Nezbláznil ses?

- A hraju jen po škole. - Hraješ i ráno.

Jako krysa v kanálu.