TÁR

v kolik rano vstala

nevim, byla u ni S

nase holka je ranni ptace co

pronasledovana duchy

cha! jako ze ma svedomi?

mozna

takze ji mas porad rada

CinemArt uvádí

-Připravena? -Ano.

Pojďme.

Vy, kteří jste přišli, ji už znáte.

Je jednou z nejvýznamnějších hudebních osobností dneška.

Lydia Tár je komplexní bytost.

Vystudovala klavír na Curtisově institutu,

absolvovala Harvard s vyznamenáním.

Na vídeňské univerzitě získala titul Ph.D. z muzikologie

se zaměřením na domorodou hudbu

Ucayalské nížiny ve východním Peru,

kde strávila pět let mezi indiány kmene Shipibo-Konibo.

Dirigentskou kariéru zahájila

u Clevelandského orchestru, který patří k tzv. Velké pětce.

Následuje série důležitých postů: Filadelfský orchestr,

Chicagský symfonický orchestr, Bostonský symfonický orchestr

a nakonec naše Newyorská filharmonie.

S poslední jmenovanou uspořádala deset koncertů pro uprchlíky v Zátarí,

které navštívilo 75 000 diváků.

Proslula objednávkami současných děl,

mimo jiné od Jennifer Higdonové, Caroline Shawové,

Julie Wolfové a Hildur Guðnadóttir, které pravidelně zařazuje do programu

vedle kanonických skladatelů.

Podle jejích slov

„spolu tito skladatelé vedou rozhovor,

a nemusí to být vždy zdvořilé.”

Lydia Tár skládá hudbu i pro divadlo a film.

Patří mezi pouhých patnáct členů klubu EGOT,

tedy lidí, kteří vyhráli všechny čtyři hlavní ceny:

Emmy, Grammy, Oscar a Tony.

Jde o mimořádně krátký a prestižní seznam,

v němž figurují třeba Richard Rodgers, Audrey Hepburnová, Andrew Lloyd Webber

a samozřejmě Mel Brooks.

Roku 2010 s pomocí Eliota Kaplana

založila stipendijní fond Akordeon,

který podporuje podnikání i účinkování

dirigentek

a zprostředkovává jim angažmá u významných světových orchestrů.

Roku 2013 si Berlín zvolil Lydii Tár za svou šéfdirigentku,

čímž nahradila Andrise Davise,

a působí tam dodnes.

Stejně jako její učitel Bernstein má i Tár mimořádně blízko k Mahlerovi,

jehož devět symfonií natočila během působení u Velké pětky.

Nikdy se jí však nepodařilo nahrát

celý cyklus s jediným orchestrem.

S Berlínskými filharmoniky jich dosud nahrála osm,

věhlasnou Pátou si nechává na konec.

Kvůli pandemii musel být plánovaný loňský koncert zrušen.

Ale příští měsíc by měla pořídit živou nahrávku Mahlerovy Páté,

čímž bude cyklus hotov a vydán jako komplet

u Deutsche Grammophon na výročí Mahlerova narození.

Navíc je tu její nová kniha TÁR o TÁR ,

kterou vydá v Taleseho edici Doubleday,

a to před Vánoci jako dokonalý dárek do punčochy,

máte-li ji dostatečně velikou.

The New Yorker vás vítá. Díky, že jste přišla, maestro.

Děkuji, Adame. Díky.

Lydie...

Všiml jsem si, jak sebou cukáte, když jsem četl váš životopis.

Opomenul jsem něco důležitého,

nebo to byly rozpaky

nad neuvěřitelnou pestrostí vašich dosavadních úspěchů?

V dnešním světě je „pestrost“ sprosté slovo.

Žijeme v éře specialistů.

Pokud děláte víc než jednu věc, setkáte se často s nevolí.

-Umělci bývají škatulkováni. -Až agresivně!

Myslíte, že přijde doba, kdy komunita vážné hudby

přestane rozlišovat umělce na základě jejich pohlaví?

To se zeptejte někoho jiného. Nečtu totiž recenze.

-Nikdy? -Ne.

Podle mě je zvláštní, když někdo cítí povinnost

místo „maestro“ říkat „maestra“.

Ženskému guru také neříkáme „gura“.

Ano.

Ale zpět k genderovým předsudkům.

Nemám si nač stěžovat.

Ani Marin Alsopová, JoAnn Falletta,

Laurence Equilbeyová, Nathalie Stutzmannová.

Před námi tu byla celá řada mimořádných žen.

A ty odvedly nejtěžší práci.

To je úžasné. Třeba kdo?

Jistě. Především Nadia Boulangerová.

To je ten šťastný případ.

Ten smutný je Antonia Brico,

nepochybně úžasná dirigentka,

kterou vystrčili do nevděčné pozice „hostující dirigentky“

a zacházeli s ní jako s druhořadou umělkyní.

Nikdy neřídila významný orchestr?

Ano, Berlínské filharmoniky i Metropolitní operu,

ale jen jako host.

Víte, tenkrát byl gender velké drama.

Naštěstí se doba mění a Pavlovo obrácení...

pokud není završeno, tak je aspoň na dobré cestě.

Přinejmenším už spadl z koně.

Lydie, mluvme o interpretaci.

Pořád se najdou lidé, kteří vnímají dirigenta jako lidský metronom.

Ano, na tom je kus pravdy.

-Ale... -Držet tempo není snadné.

-Jistě je za tím něco víc. -Doufám.

Ale čas je zásadní.

Čas je nepostradatelná součást interpretace.

Beze mě se nedá začít. Já pouštím hodiny.

Moje levá ruka dává výraz, ale pravá, tedy druhá,

odměřuje čas a posouvá ho vpřed.

Ovšem někdy se má druhá ruka zastaví,

a tím se zastaví i čas.

Vzniká iluze,

že reaguji na orchestr

a rozhoduji se, jestli pustím čas dál, nebo ho vynuluji

nebo zahodím...

Ve skutečnosti vím od začátku

naprosto přesně, jaký je čas

a v jakém okamžiku vy i já dorazíme společně do cíle.

Víte, skutečné hledání probíhá výhradně na zkouškách.

Nikdy na koncertě.

Těžká otázka. Kdybyste měla uvést jedinou věc, kterou vám dal Bernstein,

co by to bylo?

Kavanah.

To je hebrejské slovo pro soustředění na záměr či smysl díla.

O co šlo autorovi, o co jde vám

a jak se vzájemně doplníte?

Dobře. Kavanah . To slovo vyvolává u publika rozdílné asociace.

Ano, to je možné.

Je pravda, že dirigent klasické hudby

-nestál vždy na pódiu? -Ano.

Dlouho prý měly tuto zodpovědnost první housle.

Ano, bez ohledu na to, jestli měl hráč předpoklady nebo zájem.

Kdy a kdo to změnil?

Francouzský skladatel Jean-Baptiste Lully.

Držel v ruce dlouhou špičatou hůl, jíž tloukl o zem

a udával s ní tempo.

Hráči z toho nemohli být nadšení.

Každopádně tato metoda zanikla během koncertu,

při němž si Lully nechtěně vrazil hůl do nohy a zemřel.

Na gangrénu.

Zkrátka...

Role dirigenta začíná být zásadní

s tím, jak se tělesa zvětšovala.

A jsme zase u Beethovena.

To nezačíná osminou.

První doba... je tichá, že?

Někdo musel pustit čas,

musel vrazit vlajku do písku

a zvolat: „Za mnou!“

A když to byl Lenny,

tak vzal svůj orchestr na nevšední výlet plný zábavy.

Protože on hudbě rozuměl. Hlavně Mahlerovi

nejlíp ze všech.

A často si pohrával s formou.

Chtěl, aby orchestr cítil něco,

co nikdy předtím neslyšeli ani nehráli.

Dělal radikální věci,

třeba přehlížel předepsané tempo nebo končil frázi molto ritardando,

i když to nebylo předepsáno.

Přeháněl to?

Kdepak. Vůbec ne.

Prožíval radost z toho, co našel.

Před chvílí jste řekla, že hledáte výraz na zkouškách.

Kdy vás ten proces čeká?

Začínáme v pondělí.

Tak brzy?

U tohoto díla

jde o věštění Mahlerova záměru z kávové sedliny.

Známe to z jeho dalších symfonií.

Inspiroval ho Rückert, dlouho zhudebňoval jen jeho poezii.

S Pátou se vše mění.

Pětka je záhada.

Zanechal nám jediný klíč, a to na deskách samotné partitury.

Věnoval ji své nové ženě Almě.

Pokud chcete s Mahlerem sdílet jeho Pátou symfonii,

první krok by měl vést k pochopení

jeho složitého manželství.

Takže váš osobní výklad jeho manželství je jiný než Bernsteinův?

Zmiňoval jste mou etnografickou práci v Amazonii.

Domorodec kmene Shipibo-Konibo dokáže vnímat icaro neboli píseň,

jen když je zpěvák přítomen. Na téže straně jako duch, který ji stvořil.

Tím se střetává přítomnost s minulostí.

Jde o dvě strany téže kosmické mince.

Taková definice věrnosti mi dává smysl.

Ale Lenny věřil ve tšuva .

V talmudickou sílu návratu v čase

a ve schopnost učinit pokání.

Když dával Adagietto na pohřbu Roberta Kennedyho,

trvalo dvanáct minut.

-Pojal to jako mši. -Ano.

Když tu nahrávku posloucháte, bezesporu cítíte tu tragédii a patos.

A taková interpretace byla jistě pravdivá pro Mahlerův pozdní život,

kdy jeho profesní život uvadal a Alma odešla za Gropiem.

Ale jak jsem zmínila, pracujeme s časem.

A tohle dílo se nezrodilo do bolestné tragédie,

ale do mladistvé lásky.

A vy volíte...

Lásku.