Daughter from Danang

Ahoj.

Ahoj, Jessico.

Pošleš mi Jacksonovu složku? V e-mailu ji nemám.

Večer se na to chci podívat.

Dobře. Díky. Uvidíme se zítra.

Co tady děláš?

Musíme si promluvit.

Nemůžeš se tu jen tak objevit.

Mockrát jsem ti volala, ale nezvedáš mi telefon.

Co se děje?

-Jde o Nicholase. -Stalo se něco?

Jo.

Tak mi to řekni.

Odpoledne mě zavolali.

Do školy. Právě teď. K řediteli.

Aby mi vysvětlil, co se děje.

A tak jsem to zjistila.

Nicholas nebyl skoro měsíc ve škole.

Cože?

Vždyť ti to říkám. Celé týdny to jen hraje.

-Každé ráno... -O čem to mluvíš?

-Vysvětluju ti to. -Tak moment.

Skoro měsíc nebyl ve škole a ty sis ničeho nevšimla?

Vycházel s taškou a se vším, co potřebuje,

jako by se nic nedělo. Jenže tam prostě nešel.

-A škola prostě... -Oni...

Prý mi poslali několik e-mailů, které jsem nedostala.

Co dělá celý den? Kam chodí?

Nevím. Nemám tušení.

Už mi skoro neodpovídá na otázky.

Beth...

Promiň, Kate se mnou chce mluvit o Nicholasovi.

Zjistili jsme, že skoro měsíc nechodí do školy.

Nejde jen o to, Petere.

Není na tom dobře.

Musíš s ním promluvit. Už nevím, co mám dělat.

Potřebuje tě, Petere. Nemůžeš ho opustit.

Neopouštím ho. Proč to pořád říkáš?

Dobře.

Hele, před pár dny

jsem ho požádala...

Už si ani nevzpomínám, aby si odnesl talíř nebo něco.

On se na mě podíval

s takovou

nenávistí.

Myslela jsem, že...

Co?

Mám z něj strach.

Dobře, tak já...

Zítra za ním zajedu. Odpoledne se zastavím.

Díky.

Z hlediska jejich politiky udržitelnosti

bude akvizice této společnosti v souladu s naší zelenou strategií.

Mají skvělé environmentální, sociální a řídicí faktory,

což nám přinese velké uznání.

A myslíme si, že fúze s nimi pomůže jejich i naší pověsti.

Skvělé. Myslím, že mám všechny informace.

Zavolám Jeffreymu, abychom s nimi pohnuli.

-Výborně. -Bezva.

Děkuju.

Prosím.

Dám vědět, až to bude hotové, ano?

-Děkuju. -Výborně.

Díky.

Dveře se zavírají.

Díky.

Pojď, hochu.

Ahoj.

Co tady děláš?

Nevadí to? Neruším tě?

Jak se máš?

Dobře.

Přišel jsem, protože chci...

Chci s tebou mluvit. Máš chvilku?

Jasně.

Máma mi řekla, že nechodíš do školy.

Co se děje?

Nic.

Vím, že to máš teď těžké a že se na mě zlobíš,

ale to není důvod, abychom spolu nemluvili.

Proč chodíš za školu?

Já nevím.

Ty nevíš?

Nemůžeš najednou přestat chodit do školy.

To nejde.

Máš nějaké problémy?

Proč vzdycháš?

Jen tak.

Musí to mít důvod. Řekni mi to.

Nechci o tom mluvit.

Nemůžu ti pomoct, když mi nic neřekneš.

Cos celé ty dny dělal? Kams chodil?

Procházel jsem se.

Procházel? Sám?

Jo.

Ale proč, Nicholasi?

Přijde ti to přijatelné? Vždyť se blíží maturita.

Víš, že tě škola chce vyloučit?

Poslyš.

Tvoje matka je v koncích, víš to?

Chce tě poslat do internátní školy.

-To chceš? -Ne.

Tak musíš něco udělat. Nemůžeš to takhle nechat být.

Nemůžu se s ničím vyrovnat.

Proč to říkáš? Stalo se něco ve škole?

Ne.

Nebo mimo školu?

Můžeme spolu mluvit. Jen...

O to nejde.

Jedná se o...

Ano?

Nevím, jak to popsat.

Řekni mi to svými slovy.

Jedná se o život.

Tíží mě.

Co ti nevyhovuje?

Nevím.

Chci něco změnit, ale nevím co.

A proto si někdy říkám, že možná...

Dokonči to.

Chci žít s tebou.

-Se mnou? -S mámou...

Nevycházíme spolu.

Už mě nemůže vystát. Já to vím.

A když jsem tady,

dostávám hodně chmurných nápadů.

A chci bydlet s bráškou.

Jo...

Jestli mě pošlete na internátní školu, zblázním se.

-Jistěže ne. -Ale jo, to ti říkám.

Mám pocit, že mi praskne hlava.

Pojď sem.

Někdy mám pocit, že začínám bláznit, tati.

O čem to mluvíš?

Vážně. Nevím, co se to se mnou děje.

No tak. Neboj, zlatíčko.

Vyřešíme to.

Věř mi.

Ahoj, dovolali jste se Kate. Zanechte vzkaz.

Ahoj, to jsem já. Teď jsem s ním mluvil.

Můžeš mi zavolat, až si to poslechneš? Díky.

Proč to bereš takhle?

Jako jak?

Může být v zadním pokoji.

A co škola?

Něco vymyslíme.

Musí být škola, která ho vezme v pololetí, ne?

Jo, to jistě. Určitě.

Znáš ho teprve dva roky.

A vím, že...

Máš z něj negativní dojem

po tom všem, co se stalo, ale nechoval se tak vždycky.

Když byl mladší, byl tak...

Když jsem za ním teď byl, měl...

Nevím, šrámy.

Šrámy? Jako...?

Jizvy na ruce.

To mě tak rozrušilo, že...

Je to můj chlapeček.

Poslyš.

Jo, je to pravda, máš pravdu.

Cítím se provinile.

Nemůžu předstírat, že za to nenesu zodpovědnost.

Odešel jsem, Beth.

-Odešel jsem. -Nemůžeš za to, že na tom není dobře.

Prochází těžkým obdobím.

Stejně asi nemám na výběr.

Nemůžu nad ním zlomit hůl.

Dobře, rozumím.

Neboj. Chápu to.

O těch jizvách bys měl promluvit s doktorem.

Já vím.

Tak hotovo?

Jo.

-Nechceš...? -Ne, díky.

-Takže... -Jo.

A nezapomeň, že můžeš kdykoli...

Já vím. Díky, mami.

Kdykoli, protože...

Ale nemysli, že je to kvůli...

Já vím.

Já vím, jak to myslíš. Neboj.

Tak jo.

Poslyš...

Zavolej mi.

Počkej.

-Málem jsem zapomněla. -Na co?

Banánový chléb.

Díky, mami.

Mám tě ráda.

Máš všechno, co potřebuješ?

Jo, mám.

Našels osušku, co ti dala Beth?

Jo.

Dobře. Nechám tě o samotě.

Jdu si lehnout.

Jsem rád, že jsi tu.

Stýskalo se mi po tobě.

A co Beth? Nevadí jí, že se sem stěhuju?

Jistěže ne, Nicholasi.