Isabel Preysler: My Christmas (Isabel Preylser, mi Navidad)

Co vás napadne, když si vzpomenete

na Vánoce v Manile?

Jsou to pěkné vzpomínky.

Moc pěkné vzpomínky.

Ve Filipínách

slaví španělsky mluvící komunita také svátek Tří králů.

Mám fotku s Melicharem,

protože jsme si šestého ledna chodili pro dárky.

Pamatuji si, že jsem šla s matkou nakupovat

a viděla kolem projíždět hasičský vůz se Santa Clausem.

Santa házel dětem sladkosti.

Byla jsem v šoku.

„Koukej, to je Santa Claus!“

Vzpomínka na Santa Clause v hasičském voze se mi

vepsala do paměti.

Bylo to poprvé, co jsem Santa Clause viděla.

ISABEL PREYSLEROVÁ: MOJE VÁNOCE

Nyní žiju velmi poklidný život.

Ale mám to tak ráda.

Mám to ráda.

A posledních pár let neustále cestuji.

Málem jsem strávila víc času ve vzduchu než na zemi.

A nyní vím,

jak se rozhodovat lépe než před pár lety.

Nadechněte se a nahoru.

Nahoru, nahoru, nahoru!

Podívejte se dopředu, Puri. Takhle ne.

Tak. Protáhněte se nahoru.

A teď se předkloňte

a natáhněte paže za záda.

A teď natáhněte před sebe pravou ruku.

Protáhněte svou páteř a držte ji paralelně se zemí.

Po vydechnutí zachovejte svou pozici a vraťte paži zpět.

-Ta je nová, Chus. -Natáhněte paže nahoru.

-Cože? -Ta je nová.

Není nová!

Taky si ji nepamatuji.

-Jen jste ji zapomněly! -Cože?

Isabel, zkuste to udělat pomocí kolenou…

-Nekrčte je, ale protáhněte. -Ale já nemám kolenní jamky.

-Já vím. -Nemůžu až dolů.

Vždy ti to šlo.

Ne.

Jóga pro mě byla mnoho let důležitá,

když jsem ji mohla cvičit.

Nadechněte se nosem.

Ale když Miguel onemocněl,

musela jsem jí nechat, protože strávil dva měsíce v nemocnici.

Chodila jsem za ním každý den, takže jsem musela přestat cvičit jógu.

A poté jsem se k ní nevrátila.

Výborně.

-Je to vzrušující. -Uvidíme, jestli…

Jsme trochu ztrouchnivělé, ale…

Vyšly jsme ze cviku.

-Vrzají nám klouby. -Ale…

Říká se to tak? Vrzají?

Staré, ztrouchnivělé a vrzavé…

Že ano? Jsme prostě nejlepší.

Isabel, mohla byste mi vysvětlit,

proč je pro vás tak důležité, aby bylo o Vánocích dokonale čisto?

Rozhodně.

Jen se zamyslete. Pořádám pro své přátele mnoho vánočních večírků.

Dům musí být v dokonalém stavu.

Dobré ráno, hoši.

-Dobré ráno. -Dobré ráno.

Jak se máte? Odpočinuli jste si po včerejšku?

Prostírání i nádobí, všechno musí být dokonalé.

Elíasi, včera jsem s ní mluvila o něčem velmi důležitém.

Musíme zkontrolovat všechny skleničky.

Nechce žádné praskliny. Musí být dokonalé.

Zkontrolujeme je a vyměníme ty poškozené.

-Dobře. -Fajn.

Moc se snažím, aby bylo vše dokonalé.

Ale vždy se přihodí něco, co nám plán zkazí, že?

Měla jsem řidiče, který pro mě pracoval 35 let.

Řekla jsem: „Nevím, co budu dělat, až Francisco odejde.“

Mé dcery reagovaly: „Mami, neboj. Nemůžeš bez Francisca žít,

ale Francisco bez tebe taky nemůže žít, takže vše bude v pořádku.

Můžeš se na něj vždy spolehnout.“

Ale ne. Francisco odešel do důchodu a Rafael to po něm převzal.

Ale je pravda, že taky vše dělá s láskou.

-Zdravím, jak se daří? -Jak je?

-Rafaeli, jak se daří? -Jak je, Macareno?

-Dobře. -V pořádku?

Vše v pořádku.

Přijel jsem jí vyzvednout objednávku.

-Hned ji přinesu. Vteřinku. -Výborně. Děkuji.

Prosím, Rafaeli.

Paráda. Včas jako vždy.

Ano. Tady je.

-Je krásný. -Kouzelný.

-S iniciálami… -Krásný.

-…které si zvolila. -Iniciály, které si zvolila.

Osobně si myslím, že paní Isabel je perfekcionistka.

-Pomůžu vám. -Díky.

Snad ji potěší.

-Určitě ano. Díky. -Díky, Rafaeli.

Je moc ráda, když pro ni uděláte vše, o co vás požádá.

Pro nás jsou tyto věci možná nedůležité,

ale pro ni jsou zásadní.

Isabel, povězte mi, jak si vybíráte vánoční šaty.

Volíte vždy stejný styl, anebo se mění s časem?

Vždy volím šaty, o kterých si myslím, že mi budou slušet.

Nikdy jsem nebyla moc moderní a nesledovala jsem trendy,

jako to dělá má dcera Tamara.

-Cris, jak se máte? -Daří se?

Mám se moc dobře. Mám pro vás několik kousků k vyzkoušení.

-Chci vám ukázat toto sako od Armaniho. -Je úžasné.

Ukažte mi ho.

-Krása! -Giorgio vás miluje.

Byli nadšení, když jsem jim řekla, že potřebuji pár kousků.

Ale je těžké.

-Zbožňuji Giorgia. -Já také.

-Tohle… Ano. -Je krásné, ale příliš těžké.

-Je vyšívané. -Je velmi těžké.

Tady je další. Od Fernanda Clara.

Ušili flitrové šaty, které jsou i strečové.

Jsou v různých barvách a padnou jako ulité.

Ano, ale jsou pro děvče s dokonalou postavou.

No, Isabel, chci říct…

-Ne, vážně… -Poslouchejte, moc by vám slušely.

-Jsou pro velmi mladou ženu. -Je to něco…

A ušili je…

-Podívejte na ty krásné flitry. -Tyto taky?

Tyto taky mají flitry.

-Tyto jsou více strečové. -Ano.

-Jsou boží. -Jsou krásné.

A taky jsem vám přinesla tohle.

Jsou docela smělé.

Ano, takové nosíte, když máte špatný den.

Co říkáte?

No, barva je určitě…

Také jsme obdrželi tuto sbírku šperků od RABAT.

Tu sukni lze otevřít, že ano?

Ano, má siluetu ve stylu „New Look“ od Dioru.

-Myslím… -Podíváme se na prsteny.

-Jsou vám moc velké. -Ano.

Jako všechny prsteny. Máte úzké prstíky.

Ptám se pro sebe.

Co si myslíte o tom, když lidé říkají, že Isabel Preyslerová je tajuplnou ženou?

Abych řekla pravdu, tak nevím. Žádnou tajuplnost nevidím.

Můj kamarád Jean Louis Mathieu vždy říkal:

„Ženy časem ztrácejí svou tajuplnost

a neuvědomují si, jak je důležitá.

Ale ty budeš vždy úspěšná, protože tě obklopuje aura tajemství.“

Nemyslím si, že jsem tajuplná. Vůbec jsem nevěděla, o čem to mluví.

Můžu vás ujistit, že to není mým záměrem.

Musíme nahoru vynést tyto krabice.

-Všechny? -Ano.

Dobře.

-Vezmu tyhle. -Ano, vezmi je.

Já vynesu tuhle těžší.

Dobře.

-Postavíme je všechny tamhle? -Ano, dobře.

Dobře.

Co takhle trochu dál?

-Ještě jich pár zbývá. -Dobře.

Kdykoliv jsem v prvním patře,

začnou se kolem dít věci.

Z galerie můžu dohlížet na celou domácnost.

Slyším děti… v pokojíčcích,

které obklopují galerii.

Takže… Ano, kolik ti je let?

-Kolik máš roků? -Jeden.

-Jeden? -Jeden.

-Jeden plus jeden? -Jeden.

-Jeden plus jeden? Dva? -Jeden plus jeden jsou dva.

Mých pět dětí mají k sobě blízko.

Ahoj, maličká. Jak se jmenuješ?

-Ana. -Ana.

-Maličká Ana. -Ana…

Ale Ana a Tamara se navzájem zbožňují.

Řekni, co to je.

Protože spolu vyrostly.

To…

Ano, co je to?

Pamatuji si, když jsem byla malá,

tak jsme se schovaly v mámině pokoji za záclonu

a namalovaly na zeď domeček.

Když nás máma nachytala,

vyhubovala nám tak moc, že jsem na to nikdy nezapomněla.

A nedávno jsem viděla,

jak moje děti v její ložnici malují voskovkami na zeď.

Napadlo mě: „To snad ne. Mám průser.“

A pak to viděla máma a řekla: „To nic.

Můžeme vymalovat. Koho zajímá, že mi pomalovaly zeď?“

Říkám: „Cože?

Dodnes si pamatuji, jak jsi mě vyplísnila za to, že jsem ti pomalovala zeď.

Teď mi tvrdíš, že o nic nejde a že vymaluješ.“

Ale je teď taková.

Mami!

To je Mikey.

-Jedno z dětí brečí. -To je Mikey. Mikey, pojď sem!

Mikey, všechno bude v pořádku, lásko.

-Kde jsi? -Pojď se mnou sem.

Pojď sem.

Nikam nepůjdeš.

Ahoj, lásko. Copak se děje?

Dobře, pojď sem. Můžeš jít k bazénu. Pojď tudy.

Chci být s tebou.