Behind the Clouds (Achter de wolken)

Frederiku, prší.

Není nic lepšího než zvuk deště bubnujícího na střeše.

- Babi? - Už jdu.

Už jdu.

Co myslíš?

Moc ti to sluší, mami.

Vypadáš fakt báječně.

Je tady spousta lidí.

Ano. Prosím.

Frederik nebyl obyčejný, průměrný člověk.

Byl výjimečná osobnost.

Málokdo například ví, že měl talent na kreslení.

A že v mládí získal Ph.D. na univerzitě v Leuvenu.

Ale akademický život by mu nestačil. Chtěl mnohem víc.

Všichni víme, čeho dosáhl.

Hodně jsem se toho od Frederika naučil.

Jak vést firmu,

jak se starat o podnikání, jak zacházet se zaměstnanci.

Ale nejvíc si budu pamatovat, jak jsme každý měsíc chodili na večeři.

Vždycky si objednal tatarský biftek.

Ale stejně pokaždé požádal o jídelní lístek,

prohlédl si nabídku a předstíral, že se dlouho rozmýšlí,

až nakonec řekl: „Dám si tatarský biftek.“

Jednou jsem se zeptal, proč si vždycky bere jídelní lístek,

když stejně ví, co si objedná. Odpověděl:

„Wernere, dělej všechno s úžasem člověka, co něco dělá poprvé.“

A jako jeho následovník se této filosofie budu držet.

Drahá Emmo, během těch let jsi často snášela jeho nepřítomnost.

Věčně byl pryč, cestoval po kongresech a seminářích.

Ale jedině ty víš, drahá Emmo, jak jsi pro něj byla důležitá.

A jak moc jsi pro něj znamenala.

- K čemu to? - Abys měla zítra co jíst.

- Běž spát, mami, jsi unavená. - To jsme všichni.

- Vážně tady nemám zůstat? - Běž domů, miláčku.

- Tak zítra, mami. - Pa, drahoušku.

V pořádku, mami?

Dobře se vyspi.

Tak můžete.

Nemám náladu.

To přijde.

Chcete jít k sobě do pokoje?

- Zkuste to ještě. To půjde. - Říkám, že nemám náladu.

Brzy budu jak hadrový panák.

Nebudu ani poznávat ten váš rozedranej obličej.

- Karle, chápu, že… - Nic nechápete.

UPŘÍMNOU SOUSTRAST

CHCI TĚ VIDĚT

PROČ?

KDE?

TAM JAKO PŘED 50 LETY

53 LETY, 3 MĚSÍCI A 6 DNY

Ano, jeď.

- Ano. Pozor! - Sakra.

Nikdy se to nenaučím.

- Tam se nevejdu. - Měla jsi to zatočit dřív.

- Takhle mě to učil instruktor. - Tak ať to s tebou procvičí.

Babi, nech toho.

Vezmu si minisukni, to zabere.

Aby tě nevyhodili za to, že ti jsou vidět nohy.

Dáme si přestávku. Zkusíme to potom. Vytáhni klíčky.

Je prima, hlavně když jsme ve společnosti. Ale někdy když jsme sami…

- Prosím. - Díky.

Prostě…

Občas to vypadá, že si nemáme co říct.

Zvláštní, ne?

Možná ho nezajímá, co zajímá mě.

Mají tu tatarák.

Máš ho hodně ráda?

- Na stupnici od jedné do desíti? - Třeba.

- Šest plus. - To prolez s odřenýma ušima.

Tak sedm. Nevím.

- Zmínila ses mu o tom? - Vlastně ne.

Já z těch milostných dramat asi vyrostu.

Na pohřeb přišel jeden muž.

Možná jsi ho zahlédla. Položil na rakev šipku.

- Byl dědův kamarád? - Tak nějak.

Je to přes 50 let, co jsem ho naposledy viděla.

To je hodný, že přišel na pohřeb.

- Chce se mnou mluvit. - Proč?

Neřekl. Poslal mi zprávu na Facebooku.

Na Facebooku? Vím, že tam jsi, ale nereaguješ na moje příspěvky.

Kdysi jsme se…

dobře znali.

Nevím, co s tím.

Možná se ti uleví, když si o dědovi promluvíš.

Taky bych chtěla svoje kamarády vidět za 100 let.

Chápeš, ne? Chci vidět, kam to všichno dotáhli.

Už je tady.

- To snad ne. - To je Björn?

Vypadá spíš jako nosorožec v říji.

- Tak běž, drahoušku. - Zatím.

- Tady, dojez to. - Jo.

PODIVNÉ DUŠE NAPSAL GERARD VERFAILLIE

OPÁLOVÉ POBŘEŽÍ, SRPEN 1966

NEJSRDEČNĚJŠÍ POZDRAVY Z VELKÉ DÁLKY GERARD

Ano?

Dobrý den.

Pojďte dál. Moc rád vás zase vidím.

Dobrý večer.

Jen chci říct, že…

nás zpráva o úmrtí vašeho muže moc zarmoutila.

A určitě mluvím za všechny, když řeknu,

že kdykoliv budete potřebovat, jsme tu pro vás.

- Promiňte, že jdu pozdě. - To nevadí.

Akorát stihnete Harryho přednášku. Posaďte se. Dobře.

- Můžeš, Harry? - Jo, můžu začít.

Přednášku? Tak to si poslechnu.

Právě včas.

Přece bys nechtěla přijít o Harryho červy.

Ne.

…přednášku o mém oblíbeném hobby…

tedy rybaření.

Ale nejprve se prosím podívejte

na tyto krásné červy.

KDES BYLA?

PROMIŇ

ZKUSÍME TO ZASE ZÍTRA?

Upřímnou soustrast.

Začíná pršet.

- Schováme se? - Jo.

Pojď pod stříšku.

- Čemu se směješ? - Nevím. Asi nám.

Vypadáme směšně?

Není nic lepšího než zvuk deště bubnujícího na střeše.

- Kebab. Už jsi ho ochutnal? - Ne.

Alespoň tu neprší.

Četl jsem to v novinách.

Měl by ses stydět za tu šipku.

Byl to můj způsob, jak se rozloučit. Hrávali jsme šipky.

To vím.

Doma jsem ji hned zahodila.

A pak ta zpráva na Facebooku.

No…

- Možná to bylo trochu netaktní. Uznávám. - Tři slova.

„Chci tě vidět.“ Ani ses nepodepsal.

- Myslel jsem… - To není netaktní, to je…

- Neobratné? - Pošahané.

Asi desetkrát jsem to přepisoval.

Dlouhá zpráva, krátká zpráva? „Paní“, „vážená paní“?

„Nejdražší Emmo“?

- Co se po takové době dá říct? - Očividně skoro nic.

Tohle setkání jsem si představoval jinak.

Ne všechno člověku vyjde podle jeho představ.

Ve svém věku bys to měl vědět.

Byl můj nejlepší přítel.

Neměla jsem sem chodit.

- Řekl jsem něco? - Byla to chyba.

Promiň, Gerarde.

Bude lepší, když už se neuvidíme.

Mami?

- Co se ti stalo? - Jela jsem do města.

V tomhle počasí?

- Sama? - Jistě.

- Leze mi to tady na mozek. - Mohla jsem jet s tebou.

- Není to ve dvou zábavnější? - Ano.

Tady.

- Nemám brýle. - Je to velkými písmeny, mami.

- „Taneční klub Parasol.“ - Tam jsi to mívala ráda.

- S tátou. - S tvým otcem jsme nikdy netančili.

- Poznáš nové lidi. - Lidí už znám dost.

Kromě toho nemám čas. Musím trénovat s Evelien.

Víš doufám, proč to dělá, mami.

- Aby ses častěji dostala z domu. - To není nic pro mě.

Fajn, tak zůstaň doma a s nikým nemluv.

A když budeš chtít do města, nikomu nevolej a jdi sama.

Teď se prosím posaď.

Jdu do garáže a vidím ho sedět vedle jeho motorky.

Dělám si sendvič se sýrem a dojde mi, že má radši šunku.

Otevřu ledničku a vidím pikantní omáčku, co si vždycky dával do polévky.

Ať dělám, co dělám, pořád na něj myslím.

Už ani nevím, kdo bez něj jsem.

Co bys čekala, mami? Chce to čas.

Jistě.

Občas si říkám, jestli to má ještě cenu.

Co to povídáš?

Pojď, musíš něco sníst.

Volal Werner kvůli těm akciím.

Nebylo by lepší je prodat? Co s nimi chceš dělat?

Byla to jeho celoživotní práce.

Firma tě nikdy nezajímala.

Řekni tomu svému Wernerovi, ať připraví papíry a zavolá mi.

Není „můj“ Werner.

Co tady děláš?

- Vyděsil jsi mě. - Vím, že je to neobvyklé, ale…

- Můžu dovnitř? - Víš, kolik je hodin?

- Byla jsem v posteli. - Chci něco probrat.

Jenom na…

Stalo se ti něco?

- To byl neoprávněný vstup na pozemek. - Řekl jsem si, že to risknu.

A budeš házet kameny jako teenager.

- Stárnoucí Romeo. - A budeš moje Julie?

Copak nevíš, jak skončili?

- Proč jsi nezavolal? - To bolí.

- Nebuď citlivka. - Ale já jsem.

Měl ses vidět.

Jak jsi zmizel za zdí.

Promiň.

- V pořádku? - Jo, v pořádku.

Dal bych si něco silnějšího.

Vypadá úplně jako její otec.