Black Lagoon: Roberta's Blood Trail

SEKTOR D446, OBLAST QUANG, VIETNAM, 1969

Proč myslíte, že jsme toho spratka ušetřili, poručíku?

Co myslíte?

Tak to vybal!

Hraješ si na udatnýho rytíře ze Západu, co?

Nejradši bys to děcko odpráskl sám, že jo?

Žádnej problém. Když počkáš, až přijdeš na řadu...

Seš odpornej bastard. Horší než krysa.

Nezkřivíš jí ani vlásek, to si pamatuj!

Dělej, Larkine.

Copak nemáš koule?

O 26 LET POZDĚJI – BARINAS, VENEZUELA

Hotel Quebec?

Tady Sierra Niner.

Morales právě přijel.

Morales jde do vestibulu.

Příjem.

Hotel Quebec? Tady Lima 4.

Situace přechází do třetí fáze.

Santa Anna se posadil.

- Morales a Sesma taky. - Příjem.

Hotel Quebec nařizuje sledovacím týmům opustit oblast

a odjet na místo srazu.

Tady Hotel Quebec. Skoncuj to, Gulfe 1.

Davy Crockett uvidí Lone Star.

Opakuji: Davy Crockett uvidí Lone Star.

Kód potvrzen.

Výbuch potvrzen.

Takže zahajte ústup. A žádný vylomeniny.

Drahý otec a přítel. Miloval a chránil nespočet lidí.

Táta neudělal nic špatného.

Nemám pravdu?

Pán spí a vzhlíží k nebesům.

Za svůj způsob života se nemusel stydět.

A přesto, Bože...

Proč?

To nebyl Bůh.

Ti, kdo zabíjejí lidi, jsou vždy... lidé.

Jak ten pocit unesou? Jak si to zdůvodní?

Na to znám odpověď.

Znám ji moc dobře.

A právě proto vám to nemohu říct.

Čistý vzduch, Rosarito.

Jsou pryč.

Omlouvám se za potíže. Hned po západu slunce odejdu.

Nespěchej. Poškodilo by pověst mé rodiny, kdybych nechal dceru nejlepšího přítele

odejít bez správného uvítání po tak dlouhé cestě.

Můžeme se spolu zamyslet nad tvou budoucností.

Co ty na to?

Klopýtání na útěku v horách může počkat.

Seňore Diego?

Omlouvám se za tu spoušť.

Venku je tak krásně, že jsem se pustil do zahradničení.

Proč? To je zahradníkova práce.

Tohle staré sídlo nemá zaměstnance.

V tom případě, seňore... Kde mám začít?

Kdepak. Jsi můj host. Nedělej si starosti.

Nebylo by správné jen tak zahálet.

Je mi smutno z toho, že si vzhled služebné jen vypůjčuji.

Alespoň se mnou jednejte jako se zaměstnankyní.

Tady jsou, Roberto.

Co jsou zač?

Vím jen to, že jsou to zbraně.

Ty zbraně jsou v naší rodině od dob, kdy první Lovelace

přistál u břehů Nového světa s Pizarrem.

Zažili jsme dobré i zlé časy,

ale když vidím, jak ty zbraně spí,

doba chaosu, kdy vzniklo naše rodinné motto,

se zdá tak dávno.

„Požehnání pro živé.

Květiny pro mrtvé. Meč do ruky za spravedlnost.“

„Zlosynům trest smrti.“

Ale my...

Mladý pane, nedokázala jsem vám to říct. Je to příliš kruté.

Prosím, odpusťte mi!

Jak unesou ten pocit, když ho zabili?

Necítili nic.

Nemuseli bojovat s tím, co jim říkalo srdce.

To protože...

od začátku necítili žádné emoce.

Jeho smrt je nezajímala.

Byla to jen otázka pohodlí.

Tohle je cesta, kterou jsem si zvolila.

Nepřekvapí mě, když mě zničí.

Ale ani pán,

a už vůbec ne mladý pán, by neměli platit za mé hříchy.

Mladý pane, věřila jsem, že noc ve městě démonů Roanapuru

byla poslední chvílí, kdy do ruky vezmu zbraň.

Nebudu to omlouvat a nazývat pomstou.

Jde o ty prašivé psy, co se žerou navzájem.

Přísahám na Santa Marii,

že zničím vše zkažené!

Postoj NSA k této záležitosti byl politováníhodný.

Jejich vniknutí na naši půdu nešlo ututlat.

Poslední pozice, kterou jednotka obsadí, je v Manile. Představ si to!

To jsou mi věci.

Tolik nenávidí naši milovanou zahradu, co?

Cathy, ještě jedno!

A cukru a mléka jako do palačinek.

Zavolám to Dr. Kaufmanovi.

Proboha.

Přátelé agenti,

musíme zjistit, co z toho získáme, ale vyhnout se válce.

Takhle to uděláme.

Jak to vypadá?

Pořád stejný stav.

Hranice Laosu furt v pohotovosti.

Vzhledem k našemu vztahu s thajským letectvem

nepřichází let k cíli v úvahu.

Takže máme zůstat v pohotovosti?

Snaží se vypálit kurník CIA.

To je politika, majore.

Nech si to.

- Jak se tohle město jmenuje, Rayi? - Pane?

Jak se to město jmenuje?

Roanapur, majore.

Mám z něj husí kůži.

Hned po příjezdu sedm našich chlapů ztratilo zavazadla.

Prostitutky venku za bílého dne

a pasáky jim dělají důstojníci v uniformách.

Příliš mi připomíná jedno město z minulosti.

Napadlo mě to samé.

1969, Saigon, jižní Vietnam. Strašně v něm smrděl rozklad.

- Je tu japonský podnikatel. - Co?

Těžko ho přehlédnout. Vidím.

Je tak formální, že má kravatu i v tom zatraceným vedru.

Ano.

Vypadá, že se o svou bezpečnost nebojí.

Co to děláš?

Víš, kdo já jsem?

Lagoon...

Ta peněženka patří chlapovi z naší party.

Nenechám lidi brát nás na lehkou váhu.

Měla bys svou holku naučit, jaká je tu hierarchie.

A teď zmiz.

Jestli jde o naši platbu, prosím...

Práce na dluh není náš styl.

Udělali jsme výjimku, protože vás přivedl kolumbijský kartel.

Opatrně, nepošpiň jim jméno.

Tady se nedá mluvit. Je tu hluk, ale...

Hra zrovna skončila.

- Pojďte dál, prosím. - Díky, nepůjdu.

Je za mnou spolehlivý střelec a míří přímo na vás.

Myslete na to.

Rozumím. Počkejte ale prosím do zítřka.

Uvidíme se zítra.

Rocku.

Měla jsi ty drobný nechat dětem z ulice.

Stejně všechny svý peníze utratím.

S takovou štědrostí by děcko brzo toužilo po větších úlovcích.

A než se naděješ, skončilo by tamhle ve stoce.

Sakra, pořád chceš lidem slepě pomáhat.

Takže zaprvé...

máš tu zastrčenej obrázek tý holky.

Dívala ses?

Nakoukla jsem.

Kulky nestřelíš dvakrát do stejný díry.

Uvěříš mi, když řeknu, že si ji nechávám pro štěstí?

Chceš v tom pokračovat, Rocku? Tady nejde o pár lidí.

Kostlivci v ponorce. Rumunská dvojčata.

A pak ta dcera jakuzy.

To, cos na jejich pomoc obětoval, nic neznamená, Rocku. Je to pryč.

Klíčový slovo tohohle města je „nic“.

Hromada lidí v Roanapuru skape a skončí pod drnem.

Proto je tu taková sranda.

Firma Lagoon.

Proč se ptáte?

Co já vím.

Jsem jen poslíček.

Náčelník mi řekl, ať se vás zeptám.

Chápu.

To je na prd.

Nějakej problém?

Ne. Ptali se mě, jestli tu máme neobvyklýho hosta.

Už zase?

Divný. Kolikrát už kvůli tomu volali?

Kdo má bejt ten neobvyklej host, o kterýho se zajímá celý město?

Od Isaaca, obchodníka s kradeným zbožím v přístavu,

až po Watsapa z policejní stanice.

Mám zajímavou novinku od prodejce Kowalského z hotelu Moskva.

- Povídej. - Prý ji viděl.

- Viděl koho? - Tu služku, Dutchi.

Tu se spoustou bouchaček,

co přišla z tý díry ve Venezuele,

aby zachránila svýho unesenýho mladýho pána.

Profesionální čtyřoká teroristka.

- Fakt vtipný. - A ne snad?

Hele, Revy. Nechci se nechat odprásknout, než se tu rozkoukám.

Omrknu pár míst a sejdeme se v Yellow Flag.

Zjistil jsem jméno toho hosta.

- Jo? - Je mi z toho na nic.

To snad ne!

Bar je tu od roku 1978, už 15krát ho poničili

a 6krát skoro zbořili.

Nejhorší to bylo minule,

když se objevila ta služka a vraždila jak šílená.

Chápu tě, ale za ten stres to nestojí.

Ptal jsem se ženskejch nahoře, ale neměly páru.

- Dej vědět, když se něco stane. - Jasný.

Tu služku hledá i hongkongská triáda?