Dickinson

Emily Dickinsonová se narodila roku 1830 v Amherstu v Massachusetts.

Celý život bydlela v domě svého otce.

Ke konci života téměř nevycházela z pokoje.

Sama publikovala jen pár básní, většinou anonymně.

Celé její dílo bylo nalezeno až po její smrti.

Tvořily ho zcela neobyčejné, fascinující básně.

V truhle její služebné se jich našly téměř dva tisíce.

Ehm...

Emily!

Vzbuď se, Emily!

Ááh!

Musíš jít pro vodu.

Jsou čtyři hodiny ráno, Lavinie.

Píšu.

Máti posílá tebe. Já byla včera.

Proč nejde Austin?

Protože je kluk.

To si snad děláte srandu.

DICKINSONOVÁ

PŘÍTEL SMRT

Že já jsem nešla, přítel Smrt...

Nešla...

Vodu jsme potřebovaly už před hodinou.

Kde jsi byla?

Vědra jsou z půlky prázdná, Emily.

Vylila jsi vodu cestou.

Jsi úplně k ničemu.

Proč si nepořídíme služku?

Jen přes moji mrtvolu.

Když máme šest koní, můžeme si dovolit služku.

Tady máš květinu, Vinnie.

Pro mě?

Když si mě váš otec vzal,

věděl, že si bere tu nejlepší hospodyňku okresu Hampshire.

Ba ne. Z celé Nové Anglie.

Radši si sedřu kůži z prstů, než abych si pořídila služku.

A vás vychovám stejně.

Ale já nechci...

Jednou z tebe bude dobrá hospodyně, Emily Dickinsonová.

Teď se běž obléknout.

Přijde se na tebe podívat další gentleman.

Gentleman?

To ne, mami!

Možná je to tvůj budoucí manžel.

Jak romantické.

Hlavně žádné nejapné vtípky jako minule.

To byla obětina.

Položila jsi tomu ubožákovi do klína mrtvou myš.

Ano.

Jako kočka.

Ty nejsi kočka, Emily.

Ne.

Mojí tragédií je, že jsem žena.

Ty koláčky jsou pro nápadníka.

Proč nemám já žádné nápadníky?

Protože tě nechci provdat. Zastaneš hodně práce v domě.

Mám umřít jako stará panna, protože umím nosit vodu?

Život není spravedlivý, Lavinie.

Ahoj.

Nech toho, Emily.

Ahoj, Emily.

To snad ne!

Georgi.

Ahoj.

Vy už se s mou dcerou znáte?

To je George. Chodí s Austinem do literárního klubu.

Trávíme spolu spoustu času.

Právě jsem Georgovi říkala...

...jaká budeš skvělá manželka.

Všechny povinnosti vykonáváš s šetrností a pečlivostí sobě vlastní.

To jo. Partie k pohledání.

Seď jako dáma.

Georgi, můžu s tebou venku mluvit?

- Jasně. - Skvěle.

Budeme na verandě. Nešpehuj nás laskavě.

Jistě.

Víš doufám, že si tě nevezmu?

Nikdy neříkej nikdy, Emily.

Ve své básni jsi přece napsala: „Přebývám v domě možnosti.“

Prima.

Miluju, když mě lidi citujou.

Proč si mě nevezmeš?

Nechápeš to. Já si nevezmu nikoho.

Tvoje matka mluví jinak.

Mým jediným úkolem na tomhle světě

je stát se velkou spisovatelkou.

Manžel by mi v tom zabránil.

- Já ne. - Hm.

To říkáš teď.

Ale postupně by k tomu došlo.

Šíleně tě miluju.

- To je smůla. - Je v tom někdo jiný?

Vlastně ano.

Kdo? Zabiju ho.

Nemůžeš.

Je to Smrt.

Cože?

Jsem zamilovaná do Smrti.

Každou noc mě bere na vyjížďku kočárem.

Jako pravý gentleman.

Je děsně sexy.

Ty jsi fakt divná.

Co na tobě pořád vidím?

Udělal bych pro tebe cokoliv.

Něco bys udělat mohl.

Poslouchám.

Pořád ještě vydáváš ten literární časopis?

Spíš spoluvydávám.

Ale ano.

Chci vydat tohle.

Ou!

Necháš mě konečně vydat jednu z tvých básní?

Nevím, jestli je hotová, ale... Ano.

Skvělé načasování. V novém čísle ještě zbylo trochu místa.

- Opravdu? - Propašuju to tam.

Zítra to jde do tisku.

- Vážně? - Ano, zítra.

Jméno „Emily Dickinsonová“ bude slavné.

Počkej...

Co je?

Nezveřejňuj moje jméno.

Proč ne?

Můj otec neschvaluje, když ženy publikují.

To snad ne.

Taková hloupost.

Jsi geniální, Emily. To přece musí uznat.

Nemohlo by to vyjít anonymně nebo jen pod mými iniciálami?

V žádném případě.

Zasloužíš si veřejné uznání.

A svému otci by ses měla postavit.

Tak víš co?

Dobře.

Zveřejni to pod mým jménem.

Díky, Georgi.

Kdykoliv, slečno Dickinsonová.

To byla katastrofa.

Ano, Emily.

Zase jsi to zkazila.

Nezkazila. Viděla jsem, jak se líbají.

Líbají?

Co je s tebou, panebože?

To ty mě pořád předhazuješ těm chlapům.

Já tě nepředhazuji.

Ale ano. Je to ponižující.

Podstrčila bys mě i vdovci nebo mrzákovi, kdyby mě chtěli.

Celý Amherst ví, jak zoufale se mě chceš zbavit.

Proč tolik povyku?

Matka se mě zase snaží zbavit.

Já se vdávala v 18 letech, Emily. Máš nejvyšší čas najít si manžela.

Chceš říct „odstěhovat se“.

Jistě. Tak to po svatbě u dívek chodí.

A mě se nikdo nezeptá, jestli chci manžela?

Pokud jde o mě, Emily si nemusí brát nikoho.

- Díky, tati. - Hm.

Alespoň někdo mě tady nevyhání z rodiny.

Chtěl bys radši, aby zůstala tady až do soudného dne?

- A nic nedělala? - Já dělám spoustu věcí.

Třeba co?

To já jsem našla ta ptačí hnízda.

Dobrá, dámy, to by stačilo,

rád bych si v klidu vychutnal dýmku a přečetl denní tisk.

Jistě.

Stejně se musíme vrátit do kuchyně.

Pojďte, děvčata.

Musím?

Tvoje chování se mi vůbec nezamlouvá.

Nechci prostě celý den dělat služku.

A co bys chtěla dělat?

Třeba... přemýšlet.

Netlač na ni tolik.

Vždyť se nic neděje.

Díky, tati.

Jsi můj hrdina.

Ty jsi prostě vždycky na její straně.

Budeš litovat. Je nevycválaná.

Neví, jak se má chovat mladá dáma,

a odnese to celá naše rodina.

Copak, sestřičko?

Nic, bratříčku. Jen odpočívám.

Prý jsi odmítla dalšího nápadníka.

Jo, nezaujal mě.

Co se svatebních záležitostí týče, mám pro tebe novinku.

Jakou?

Požádal jsem o ruku Sue.

Řekla ano.

Ano!

Ano!

Cože?

Nemůžeš si vzít Sue!

- Proč ne? - Je to moje nejlepší kamarádka.

Nezačni zase plašit, Emily.

Teď se to nehodí.

Sueina sestra Mary zemřela.

Cože?

Ale ona byla ta zdravější.

Já vím. Ale dostala tyfus a zemřela jako ty ostatní.

Ubohá Sue.

Tak na ni prosím ber ohled.

Nemusíš mi radit, abych brala ohled na nejlepší kamarádku.

Ber ohled na moji budoucí manželku.