The Life Ahead (La vita davanti a sé)

NETFLIX UVÁDÍ

Dám ti napít, broučku. Je horko a cesta byla dlouhá.

Jsi unavený? Pojď.

Posaď se. Přinesu ti vodu.

To víš, miláčku. Počkej.

Momo?

Co tady děláš?

Momo?

Počkej!

Kam běžíš? Momo!

Momo!

Zastav!

Momo!

Otevři ty dveře!

Momo! Otevři!

Momo!

Říká se, že všechno je už napsáno a nic nemůžete změnit.

Otevři!

Já chci změnit všechno.

Chci se vrátit na začátek, kdy ještě nic nebylo napsáno.

ŽIVOT PŘED SEBOU

O PŮL ROKU DŘÍVE

Můžeme se podívat tamhle?

Ano, ale nezatoulej se.

Hej!

Vrať se!

Ten darebák!

Uvidíme se tam.

- Paráda! - Popovídáme později.

- Nová? - Ruce pryč!

- Co chceš? - Chci vidět Ruspu.

- Proč? - Mám pro něj obchod.

- Jasně, obchod... - Ano, obchod!

Koukni. To stojí majlant. Je to starožitný.

Je to veteš.

Běž si hrát s PlayStationem.

Ruspo!

- Povídám, že tu není. - Jdi se vycpat!

- Chceš přijít k úhoně? - Pusť!

Když říkám ne, tak ne!

Ztrať se, prde.

A nevracej se.

Padej. Ne, moje motorka!

Ty kre... Hajzle jeden!

Je mi dvanáct. Jmenuju se Mohamed, ale všichni mi říkají Momo.

Jsem sirotek. Jako malého mě sociálka dala do péče k doktoru Coenovi.

Pracoval z domu, ordinaci měl vždycky plnou.

Říkal, že se mám chovat jako ostatní,

abych neskončil špatně.

Ale já nechci být jako ostatní děti.

Kdes byl, Momo? Všude jsem tě hledal.

Co je to?

Vyhrál jsem je.

Šťastný den. A vyhráls i tohle.

Spadl jsem z kola.

Zeptám se tě naposled. Co je to za věci?

Nemám páru.

Ve svém domě nestrpím nic kradeného.

Jestli se ti nevrátí paměť...

budu tě muset udat.

Za ty svícny by bylo na měsíc na nájem. Chápeš?

Čtyřicet let na ulici,

ale nikdy mě žádnej lump nezmlátil ani mi neodmítal zaplatit.

A teď, v mým věku...

tě podělá takovej spratek.

Do hajzlu!

Co je k smíchu, Babu?

Jak zaplatíme nájem?

Počkej. Máš hlad, viď?

Co sušenku? Na, broučku.

Tumáš.

Kdo to je v tuhle hodinu?

Iosife, běž otevřít.

Jo.

Nezapomeň se zeptat, než otevřeš.

Moment, už jdu.

Paní Roso, to je doktor Coen.

- Doktor Coen? Teď? - Ano, on.

- Roso. - Zdravím.

Nedělejte si starosti. Nesu dobré zprávy.

Přinesl jsem vám dárek.

- Kde jste je našel? - Zloděj se vám přišel omluvit.

Viď, Momo?

Kvůli tobě jsem upadla. Kdyby ses mi dostal do rukou...

Na, běž za Babuem.

Teď je řada na tobě.

Promiňte.

Nahlas!

Promiňte!

„Promiňte, paní...“

Jak můžu znát vaše jméno?

Děti mi odjakživa říkají „paní Rosa“.

Omlouvám se, paní Roso.

Omluva se nepřijímá.

Děkuju za svícny. Jak se vám odměním?

Chci požádat o laskavost.

Povídejte.

Zbláznil jste se? Jen přes mou mrtvolu!

- Jen na krátko, na pár týdnů. - Ne.

Přinejhorším na měsíc.

To nepřipadá v úvahu.

Než mu najdu pořádný domov.

Počkat, jste jeho opatrovník. Co s tím mám společného já?

Myslím, že tady s vámi by mu bylo líp.

Vážně? Proč?

Potřebuje ženskou ruku.

Někoho drsného, koho bude poslouchat. Jako jste vy.

Já už na něj nestačím.

Jsem starý.

Zato já jsem mladice, co?

Jste můj doktor.

Víte o mých problémech se srdcem a bolestech.

- Řeknu to znovu, jen dokud... - Ne!

Momo není takový, jak si myslíte.

Znám ho dobře.

Dali ho ke mně hned po té tragédii.

Snažil jsem se, ale nenašel jsem nikoho, kdo by ho adoptoval.

Po jaké tragédii?

Jdi do obývacího pokoje.

Hned tam přijdu.

Ani nápad. Já s tím končím.

Už si další dítě štětky domů nevezmu.

Za ta léta už jsem se o ně napečovala a nariskovala se dost.

Ale my holky z ulice si vždycky pomáháme.

Radši já než sociálka.

Proto o to žádám vás!

Pomozte mi.

Ale vy nejste kurva.

Jak jsem řekla. Končím s tím.

- A co Iosif? - Nechte to být.

Měl zůstat týden, ale jeho matka se zdejchla.

Naštěstí aspoň pravidelně posílá peníze.

- Jestli jde o peníze... - Ne, nechte to být.

Mám vás ráda a jsem vám moc vděčná za ty svícny.

Mám aspoň na nájem, ale teď byste už měl jít.

Bude stačit 600 eur měsíčně?

Ještě mám nějaké úspory.

Běžte.

Co je?

Ven!

Nechal jste si tu toho zloděje!

Sedm set eur.

Sedm set padesát.

Dva měsíce, ani o den navíc.

- Já u té kurvy nebudu! - Opovaž se!

- Rosa je dobrá žena. - Tak u ní zůstaňte vy!

Momo, buď ona, nebo sociálka.

Je mi to buřt!

Sociálko!

Už jdu!

Hej, spratku malej!

Kdybys takhle mluvil se mnou, vyrazil bych ti zuby.

Seděl jsem v baru a slyšel jsem tě.

S vámi bych takhle nemluvil, zvlášť jestli mi dáte práci.

Proč nežít s tou starou rašplí?

Aspoň ti sociálka už nepůjde po krku.

A byznysu by to taky prospělo.

Chápeš, jak to myslím?

Když stará přestala šlapat,

začala se starat o děti jiných kurev, aby si přivydělala.

Vychovala jich hodně.

Z jednoho se stal policejní šéf a chránil ji před kontrolami.

V naší čtvrti se tomu místu říkalo „azyl“.

Já jsem mu říkal...

„zasraná díra“.

Bude se chovat slušně.

Jen potřebuje trochu lásky a disciplíny.

Dobře, doktore. A teď mi běžte z očí, než si to rozmyslím.

Vstaň, prosím tě.

Slez z mojí postele!

- Dej mi pokoj. - Slez!

Nech toho!

Vstávej. Dělej!

Do postele se v botách nesmí!

A ty přestaň ztrácet čas a radši se uč hebrejsky.

Zítra tě vyzkouším.

Ty pojď se mnou. Uložím tě jinde.

Tady to je.

Co je to?

Tvůj pokoj!

Je to díra!

Čekals palác pro krále? Dej mi svátek!

Je to díra.

Nech mě! Madam!

Dost!

Přestaňte. Řekla jsem dost!

Iosife, do pokoje. A ty se vrať do díry.

Kristepane!

Nemám ani fotku mámy,

ale trochu se na ni pamatuju.

Její úsměv, když si mě postavila na nohy a tancovali jsme.

Moc ráda tancovala.

Jednou kvůli mě spadla.

Ale nerozzlobila se.

Váleli jsme se po koberci. Držela mě v náručí a smála se.

Moc se smála.

Byla krásná.

Začni tímhle.

Každý pytlík je jedna dávka.

Nenech se chytit.