Encore!

V roce 2001 se studenti z Anaheimu v Kalifornii rozhodli vzdát hold tradici

a zahrát milovanou klasiku, Šumaře na střeše.

Slunce stihlo za posledních 20 let vyjít a zapadnout již mnohokrát,

ale dnes se původní obsazení ze střední školy Katella High School znovu sešlo,

aby zahráli ještě jeden přídavek.

PŘÍDAVEK!

Toto je Přídavek.

Rozjedem to.

MUZIKANT

Když mi bylo 15 let, myslel jsem si, že touhle dobou budu superstar.

Byl jsem v kapele.

První album dopadlo dobře, vyšel z něj i jeden hit.

Pak se všechno sesypalo a musel jsem si najít práci.

A tohle teď dělám.

Jsem zkušený opravář hracích automatů.

Je to vážně super, moct vzít něco

totálně zničeného a 20 let používaného

a vrátit tomu původní slávu.

Ale nikdy bych si nepomyslel, že budeme zase hrát Šumaře na střeše.

Jako fakt? To je šílenost.

Když jsem v prváku účinkovala v tom představení…

Premiéra, potlesk ve stoje…

Bylo to…

SERVÍRKA/HEREČKA

Bylo to pro mě důležité.

Utvrdilo mě to v tom, že chci vystupovat.

Jak se dnes máte?

Mám vám dát ještě chvilku?

Schovala jsem si fotku, kde vystupuji jako Golde.

Připomíná mi, jak dobře jsem se tenkrát cítila

a funguje trochu jako motivace.

Žiju si svůj sen.

- To vypadá dobře, co je to? - Kde ses vzal?

Chutná ti to, synku?

Ale já jsem holka.

DABÉR

Rád jsem rozesmával svoje učitele a své spolužáky.

Měl jsem na starost školní rozhlas,

tak jsem mohl každé ráno zkoušet různé hlasy a scénky.

Hannibala Lectera. Nebo Toma Brokawa.

Takhle jsem si představoval Newyorčany. Jak vzrušující.

Co to děláte, kluci a holky?

Dnes by to asi vyznělo dost urážlivě.

Můžu vás poprosit o menu?

Jeviště mi hodně chybí.

Ale jako otec tří dětí na to nemám…

Nemám na to už dost času.

DO PREMIÉRY ZBÝVÁ PĚT DNÍ

Na střední jsem si prošel různými fázemi, třeba: „Teď fakt ujíždím na swingu.“

POKLADNÍ

Takže kanady a trenčkot, říkáte? Super!

Jsem tady.

Jasně.

U divadla jsem dokázal přijmout, kým jsem. Být tím exotem, kterým jsem být chtěl.

Ryan Shakman?

Michelle Andersonová! Moc rád tě vidím.

- Ahoj. - Pojď sem.

Jak se máš?

Ryan je k popukání. Je úplně na hlavu. Myslím, že do mě býval trošku zblázněný.

- Panejo. - Hele, nešla bys se mnou na ples?

Jasně.

Tenkrát jsem byl do Michelle zamilovaný. Všichni to věděli.

Ale Michelle byla skvělá kamarádka. Zeptala se mě: „Nepůjdeme na ples?“

Šli jsme jako přátelé a užili si opravdu senzační večer.

Čemu se teď věnuješ? Modelingu, něčemu…

Pořád hraji. Co ty?

- Ne. - Ne?

- Tak jak teď trávíš dny? - Za pokladnou.

Jsem nadšený, že jsem dneska tady,

že si něco zahrajeme s kamarády.

Já mám z toho taky radost,

ale možná ne zas tak moc.

To byl pěkný rým. Nevypadla jsi z toho, děvče.

Děkuji.

- Nemusíte hrát jen kvůli mně. - Ani s tím nezačínej. Panebože.

- Páni. - Panečku.

Nebyl jsem vyloženě populární, ale pár lidí mě znalo

díky některým představením.

Získat roli Tovjeho pro mě moc znamenalo.

JEFF JAKO „TOVJE“

Myslím, že vkročit znovu na jeviště bude nesmírně surreální.

Ještě pak s lidmi, s kterými jsem to samé hrál skoro před 20 lety.

Některé jsem od té doby vůbec neviděl.

- Koukni na něj. Zhubnul. - Jo.

Vypadáš dobře.

Jeff byl pro jeviště stvořený.

Moje babička, budiž jí země lehká, až do svého konce

mluvila o tom, jak mu Tovje šel.

Byl jsem asi trošku potížista.

Ve třeťáku jsem se tak nějak rozhodl…

MUŽ V DOMÁCNOSTI

…že na matiku už chodit nepotřebuji,

tak jsem s tím přestal a vyhodili mě ze školy.

To mě donutilo se nad sebou konečně pořádně zamyslet.

Rozhodně mi to otevřelo oči.

James Menke.

- Teda… - Ahoj!

- Jamesi. - Pojď k nám.

Hodně jsem se angažoval v divadelním klubu.

A moc se těším, že si zase připomenu, jaké to je,

být na jevišti a být součástí skupiny herců.

- Gratuluji. - Děkuji.

- Otcovství. - Páni.

- Ty taky? - Jedno doma a jedno na cestě.

- Gratuluji. - Rozkošné.

- Díky. - Páni, senzace.

- No ne! - Angelo?

- Ahoj! Máš rovné vlasy. - Ahoj.

- Kde máš ty kudrny? - No?

Jsou pryč. Navěky.

ŽENA V DOMÁCNOSTI

Nevím, co mě to na střední s těmi vlasy popadlo,

ale nosila jsem je obrovské a kudrnaté.

Nikdo za mnou nechtěl sedět, protože přes můj chuchel nebylo vidět.

- Ahoj. - Moc rád tě vidím. Vypadáš…

S Angelou jsme chodívali do stejného kostela

a nechodívali na stejné pařby.

Dalo by se říct, že jsme oba byli slušňáci.

Máš holky, nebo kluky?

- Holky. - Holky?

- On má děti. Já kočku. Ta na tom pracuje. - Kolik?

Pracuji na tom. Na té kočce.

Ne na dětech.

Ryane, kde teď bydlíš?

V Brea.

- Taky jsi zůstal v Orange County? - Ano.

Jsem tady od té doby, co mi umřela máma.

Koho tady máme?

- Páni. - Není to Dustin?

- Kdo to je? - My o vlku…

- Páni. - Stihl jsem to.

Není to paruka?

Asi má moje kudrnaté vlasy. Ať si je nechá.

Jak se vede? Jsou doopravdické?

- Ano. - Koukej na ně.

Vzhledově jsem se rozhodně změnil. Jsem o dost vyšší.

Na střední mě vůbec neobtěžovalo, že jsem prcek.

Měl jsem to na háku.

Říkal jsem si: „Těmito triviálními záležitostmi se vůbec nebudu zatěžovat.“

V kolika už jsi byl kapelách?

No. Nejdřív Omi Comí, pak Thrash Cats, Attack of the Killer Origami

a ta nejnovější, Midnight Peacemaker.

- Jasně. - Ano.

Ta je nová.

Vyjít na pódium a s něčím vystoupit je…

DUSTIN JAKO „RABÍN“

…ani to nedokážu jinak popsat,

je to jako droga.

Bylo by fajn zkusit si to ještě jednou.

- Ahoj. - Nazdar, lidi.

- Ahoj. - Ahoj.

- Jak se vede? - Dobře.

- Skvěle. - Nemyslím si,

že tyhle lidi známe.

Já jsem Chase.

REŽISÉR

Budu vám to celé režírovat.

Páni.

Teď už nemůžete vycouvat.

Jen hledám, kde je východ.

HUDEBNÍ REŽISÉR

Adam Wachter, hudební režisér.

Já jsem Peggy Hickey.

CHOREOGRAFKA

Budu vaše choreografka.

Ano! To kouzelné slůvko.

Samozřejmě.

- Takže… - Super.

Pustíme se do toho?

Máme na to jen šest dní.

Nacvičovat něco, co jsme hráli před 18 lety,

když jsme se celou tu dobu neviděli, je trochu surreální.

Všichni hrozně moc vyrostli.

Kde jsou ta děcka s buclatými tvářičkami

a zelenými vlasy a teniskami s kačenkami?

Jsem z toho mimo.

Nikdy jsem vás neslyšel zpívat. Chase a Peggy taky ne.

- To není dobré. - Chtěli bychom,

abyste nám něco málo zazpívali.

Napadlo nás, že když jste původně hráli v roce 2001,

mohli bychom vybrat nějakou pecku právě z roku 2001…

A je to tady.

…což bude píseň „Drops of Jupiter“ od Train.

- Cože? - Co?

U muzikálů jsem vždycky doufal,

že dostanu roli, kde se co nejméně zpívá,

protože nic nezazpívám čistě, ani kdybyste mi za to zaplatili.

Jakožto herečka z povolání jsem pod tlakem.

Co když mi to ujede?

Co když zapomenu text nebo budu zpívat falešně?

Vážně jsem si myslela, že se nějakým kouzlem stanu profesionální zpěvačkou…

Ale jsem ze sebe hrozně rozpačitá.

Když jsem vystupovala, cítila jsem se asi pět minut sebevědomě,

ale pak jsem odešla z jeviště

a zase byla ta holka, co by se nejraději schovala někam do kouta.

- Děkujeme. - Díky.

Pokračování příště.

- Dobrá práce. - Díky.

Vzpomínáte na pana doktora S a…

Já si naše ředitele vůbec nepamatuji. Vy ano?