Miguel Ángel Blanco: Las 48 horas que lo cambiaron todo

Pamatuju si přesně, kde jsem byl.

Svobodu!

Jen ve chvílích velkého pozdvižení,

při velmi vážných událostech, tohle můžeme říct.

„Pamatuju si přesně.“

Kéž bychom už do ulic nemuseli.

Musí přestat. Už toho bylo dost.

Tohle není správné. Stydíme se, že jsme Baskové!

Máme v sobě bolest, která…

Nemůžu ani mluvit.

ETA zase někoho unesla.

Vyhrožují, že rukojmí do 48 hodin zabijí.

Obětí je Miguel Ángel Blanco Garrido.

Národní policie a civilní garda zřídily centrum…

Opět jsme otřeseni zprávou o únosu. Miguel Ángel Blanco…

Teroristická skupina ETA, jak už víte,

vystavila státu únosem,

výhrůžkou smrtí a konkrétní lhůtou ultimátum…

V létě 1997 došlo k jedné z klíčových událostí, která všechno změnila.

Televizní stanice zahájily své zpravodajství novou akcí

teroristické organizace ETA.

Ale tentokrát…

Tentokrát to bylo jiné.

Protože si přesně pamatujete, kde jste byli,

když jste o Miguelu Ángelu Blancovi slyšeli.

Bože…

Upřímně, když na to pomyslím,

cítím úplně stejný smutek a stejný hněv.

JEHO VELIČENSTVO KRÁL

Všichni si pamatujeme

skoro každý detail toho, kde jsme byli, co jsme dělali, jak jsme se cítili…

Pamatuju si, jak mi máma říkala,

že Miguel Ángel odešel z domu o trochu dřív,

protože měl ve čtyři schůzku a chtěl tam být včas.

Říkali jsme mu Miguel. Miguel Ángel, no,

to přišlo až později. Ale pro nás to byl Miguel.

Pamatuju si to, jako by se to stalo před pár dny.

Na ten čtvrtek 10. července se nedá zapomenout.

Takže v 15:30… Všichni byli obvykle dochvilní a Miguel vždycky přišel včas.

Bylo to trochu divné.

40 tam Miguel ještě nebyl. „Asi se někde zdržel.“

Rozloučil se jako každý den a najednou v 16:10

zavolali z Eman Consulting a ptali se na bratra, protože nepřišel.

Máma byla překvapená. Řekla:

„To je divné. Odešel o deset minut dřív,

kdyby se po cestě něco stalo.“

Přišlo nám to divné. Prostě nepřišel.

EMAN CONSULTING KONZULTAČNÍ FIRMA

V půl páté jí volali znovu, že pořád nedorazil.

A máma mi řekla, že se okamžitě začala bát nejhoršího.

Tak zavolala do nemocnice Mendaro, což je nejbližší nemocnice u Ermuy,

aby zjistila, jestli tam nepřijali Miguela Ángela Blanca.

A oni jí potvrdili, že nikoho s tím jménem nepřijali.

Moji kolegové z Hernani mi volali, že do rádia Egin

obdrželi jménem ETY telefonát,

že unesli člena městské rady

a že pokud nebude do 48 hodin propuštěn, zabijí ho.

Tak jsem se spojil s ministerstvem vnitra.

Když jsem dorazil do kanceláře, už mě několikrát vyrušili.

Řekli mi…

EXMINISTR MINISTERSTVA VNITRA

Předali mi vzkaz, že došlo k únosu.

Sešel jsem se s Manuem a Fernandem.

Manu je kytarista, Fernando pianista. Manu pak…

Tehdy

zjistil, co se stalo, protože to slyšel v rádiu.

A tak jsme běželi k Miguelovi domů.

Bydlela jsem na koleji v Londýně.

Měla jsem tam být až do září.

A zavolal mi kamarád z koleje.

Zavolali mi a řekli: „Zavolej domů.“

„Jdu ven, zavolám později.“ „Ne. Zavolej hned. Je to naléhavé.“

Byl jsem v Paláci Moncloa v Sále sloupů.

Můj asistent mi podal lístek.

Otevřel jsem ho a uviděl:

„V Ermue byl unesen člen městské rady za Lidovou stranu.“

Byla tam jeho matka Consuelo, jeho přítelkyně Marimar Díaz

a Ramón Jáuregui, tehdejší generální tajemník Baskické socialistické strany.

V jednu chvíli si nás Ramón Jáuregui vzal stranou.

Nikdy jsem s ním nemluvil.

A on řekl: „Vzdejte to. Oni vašeho přítele zabijí.“

MIGUEL ÁNGEL BLANCO: 48 HODIN, KTERÉ OTŘÁSLY ŠPANĚLSKEM

VYPRÁVÍ JON SISTIAGA

Šťastný nový rok 1997!

Tohle je Španělsko v roce 1997,

otevřelo se Guggenheimovo muzeum a princezna Cristina se vdala.

Ano.

Premiér hlásal: „Španělsku se daří.“

Vůbec se nepodobá tomu dnešnímu.

Mobil mělo jen pár lidí,

doma nebyla Wi-Fi a sociální sítě ještě neexistovaly.

Zdrtilo nás, když pětinásobný vítěz Tour de France

Miguel Induráin oznámil odchod do důchodu.

Bylo léto a na plážových barech se hrálo buď Corazón Partío od Alejandra Sanze,

nebo La Flaca od Calamara.

Ten rok zabila ETA už devět lidí.

Za posledních 30 let zavraždila ve jménu baskické nezávislosti

skoro 800 lidí.

Každý den noviny a televize informovaly

o jejich útocích nebo o zatčení teroristů.

Šest set z nich bylo v roce 1997 ve španělských a francouzských věznicích.

Bylo mi 29, stejně jako Miguelovi Ángelovi Blancovi.

Už jsem jako novinář psal o prvních válkách.

Ale vrátil jsem se domů do Baskicka

a pořád jsem mluvil o smrti, temnotě, šoku a krvi.

LIDÉ, ŽIVÍ

Jazyk, kterému jsem jako Bask rozuměl.

SANITKA

ETA žádala něco nemožného a dobře to věděla. Něco krutého a zvráceného.

Pokud vláda do dvou dnů nepřemístí vězně do Baskicka,

zabijí mladého člena rady za Lidovou stranu.

UŽ DOST!

Zbývalo jen čekat.

Zbývalo jen doufat v milost.

Začalo 48 hodin, které měly všechno změnit.

ČTVRTEK 16:00

ZBÝVÁ 48 HODIN

Přerušujeme vysílání, abychom vás informovali o pádných důkazech

o možném únosu teroristickou skupinou ETA.

Bylo to další odpoledne v malé redakci se dvěma lidmi.

A měli jsme ve zvyku…

Jedním z našich nejdůležitějších zdrojů informací byl skener,

zařízení, které jsme koupili v zahraničí a které zachycovalo policejní frekvence.

Toho odpoledne si pamatuju, že tam byl rozruch.

Zaslechl jsem policii, jak mluví o Eibaru, Ermue… Přišlo mi to divné.

Soudce García-Castellón má službu u Národního soudu.

Otevřel…

Byli jsme informováni o únosu člena městské rady za Lidovou stranu v Baskicku

a že to vypadá jako vydírání proti státu.

Vojenské letadlo mě okamžitě přepravilo na letiště Sondika v Bilbau.

Jeli jsme zpátky do Donostie.

Zastavili jsme na odpočívadle na kávu

a začaly přicházet zprávy. Nic konkrétního,

ale bylo jasné, že se něco děje.

Pamatuju si, že mi náš šéfredaktor řekl:

„Vezmi si nějaké oblečení a jeď. Dali tomu klukovi 48 hodin.“

A myslím, že jsem jel do Bilbaa, že?

Jo, povídali jsme si

a pak ses k nám kolem poledne přidal.

Udělali jsme pomocí záběrů další rekonstrukci

a začali jsme zvažovat další hodiny práce.

Zpráva v Televisión Española říkala,

že z Eibaru byl unesen mladý člen rady za Lidovou stranu.

Všichni jsme se na sebe podívali, protože já byl ten mladý člen rady z Eibaru.

O Miguelově únosu jsem se dozvěděl,

když kolem mě prošel bývalý spolužák z univerzity a řekl:

„Bože, Luisi, to byl šok. Myslel jsem, že unesli tebe.“

Řekl jsem: „Mě že unesli?“

„Jo, slyšel jsem v rádiu, že unesli člena rady z Ermuy.“

Zavolal jsem mámě a řekl:

„Mami, nevím, jestli jsi to slyšela, ale nejsem to já.“

Zeptala se: „Co se stalo?“ „Unesli člena rady z Lidové strany.

Prý je z Eibaru, ale já to nejsem.“

Přijela jednotka Ertzaintza

a zůstala s rodinou až do konce.

Obsadili dům a telefon a řekli:

„Radíme, abyste se nedívali na televizi. Na telefony budeme odpovídat my.“

Zavolala jsem domů a ozval se neznámý hlas.

„Kdo je to?“ A já: „Kdo jste vy?“

Samozřejmě jsem ten hlas nepoznala.

„Jsem dcera Consuelo a Miguela.“

A oni řekli: „Počkejte, dám vám mámu.“

Pak přišla máma a s pláčem řekla: „ETA unesla tvého bratra.“

Od té chvíle všichni věděli, co dělat. Nasedli jsme do auta

a jeli do Donosti, kde jsme si sundali obleky,

oblékli oblečení do akce a vyrazili ven.

To, že nikdo nic neviděl…

Naproti byly kavárny.

Ve čtvrtek v tu dobu lidé buď pijí kávu, nebo obědvají.

Nikdy nepochopím, jak je možné, že nikdo nic neviděl.

Žádné gesto… Nic.

Proč si vybrali jeho? Protože byl snadný cíl?

Důvěřivý mladík,

který každý den jezdil ve stejnou dobu vlakem z Ermuy do Eibaru

a pracoval hned vedle nádraží?

Zmizel během těch 200 metrů.

ETA zuřila.

Civilní garda totiž o deset dní dřív osvobodila rukojmího ETY,

Josého Antonia Ortegu Laru,

vězeňského dozorce, kterého drželi více než rok a půl.

ETA ho využívala jako trumf k vydírání vlády,

ale přišli o něj.

Všichni jsme věděli, že teroristé odpoví.

Jen jsme nevěděli jak a proti komu.

Dnes ráno osvobodila civilní garda Ortegu Laru

ze skrýše v průmyslové zóně v Mondragónu v Gipuzkoy.

OSVOBOZEN 1. ČERVENCE 1997

Prožívali jsme okamžik štěstí.

V tu chvíli nás nenapadlo,

že by mohla přijít tak rychlá reakce.

A 10. července štěstí vystřídala tragédie, jak už to tak bývá. Štěstěna je vrtkavá.

A neštěstí přišlo toho odpoledne, 10. července 1997.

Všechno má své vzestupy a pády,

ale my musíme pokračovat v této akci s houževnatostí a vytrvalostí.

A to bude politika vlády. Síla a odhodlání.

A ETA to nemohla nechat bez odezvy.

Kdy se to stane?

Na osvobození Ortegy Lary měli víc než 500 dní

a na nalezení Miguela Ángela Blanca jen 48 hodin.

Nevypadalo to dobře. Vůbec to nevypadalo dobře.